38. díl

    Ztěžka jsem polkla a navzdory své předchozí skepsi jsem doufala, že u nás přece jen někdo zastaví, protože není prostě možné, aby jednoho odpravili za bílého dne a před spoustou svědků, byť seděli v autech a bez valného zájmu nás míjeli, aniž by nás spousta z nich vůbec vzala na vědomí!

A má modlitba byla zřejmě vyslyšena, protože se najednou ozvalo polohlasné zaklení, a já využila toho, že můj společník na okamžik polevil v ostražitosti, a ohlédla se, abych zjistila, co se děje. Trochu mě zamrazilo, když jsem viděla, že další z těch gaunerů mezitím otevřel dveře u Ingeborg a teď jí míří na hlavu pistolí, ale ke své úlevě jsem spatřila ještě něco jiného. Tmavé sportovní auto, které přibrzdilo poblíž nás, a z něhož vystoupil muž, který mi byl až podezřele povědomý...

Téměř bez dechu jsem sledovala, jak přistoupil k jedinému z té trojice, jenž se zatím nenamáhal vytáhnout zbraň, třebaže jsem tak nějak nepochybovala, že ji má. Vlastně ani nevím, co přesně jsem si představovala, že se stane, rozhodně jsem ale nečekala, že se spolu dají celkem přátelsky do řeči!   

Ten hajzl! Naoko se tváří, že mě nechá na pokoji, a přitom celou tu dobu patří do toho Hanselova vražedného spolku! Možná si se mnou jenom pohrával, jako kočka s myší, protože kdyby mě oddělal rovnou u té školy, tak by to přece nebyla taková zábava!

„Poslyšte, můžete mi aspoň říct, proč tohle děláte?“ obrátila jsem se znovu na svého budoucího vraha, protože jestli jsem měla dneska vážně umřít, tak jsem si snad zasloužila vědět proč!

Jenže od něj jsem se žádné kloudné odpovědi nedočkala. Nejdřív se na mě akorát posměšně zašklebil, jen aby mu ten výraz vzápětí ztuhnul ve tváři a on se bez jediného hlesnutí zřítil k zemi i se mnou, stále v jeho pevném sevření.

Bolestivě jsem vyjekla, když jsem skončila pod tím těžkým a děsivě nehybným tělem, zpod kterého jsem se za živého boha nedokázala vyhrabat, a můj pocit totální bezmoci se ještě umocnil, když jsem znenadání vycítila něčí přítomnost a vzhlédla přímo do páru kouřově šedých očí, které si mě s čímsi dost blízkému pobavení přeměřovaly.

To trvalo ovšem jen kratičkou chviličku, pak ztmavly hněvem jako nebe před bouřkou a jeho tón nebyl o moc přívětivější. „Cos nepochopila na naprosto jednoduchém doporučení, že se máš někam schovat?!“ vyjel na mě a nedá se říct, že by zrovna nějak zvlášť spěchal, aby mě osvobodil.

„Zrovna jsme se jely ukrýt na jedno poměrně odlehlé místo,“ zastala se mě Ingeborg, která se k nám rozhodla přidružit, a já se ani nemusela dívat k našemu autu, aby mi došlo, že i ten další chlápek už není mezi živými. Tím samozřejmě neříkám, že jsem se nepodívala... a že jsem vzápětí očima nevyhledala i toho posledního, který ležel nehybně na zemi vedle jejich vozu.

„Jak jsi je...?!“ nechápala jsem, jak mi mohlo něco tak zásadního uniknout.

A náš zachránce podle všeho zase nechápal, jak můžu být tak natvrdlá. „Jak asi...“ ušklíbl se a poodhrnul pravou stranu své černé bundy, dost na to, abych zahlédla pouzdro s pistolí. „Čekala jsi snad nějaká kouzla?“ vysmál se mi ještě.

„Jsme Vám obě nesmírně vděčné za Vaši pomoc, pane...?“ ocenila Ingeborg jeho zákrok s noblesním pousmáním a viditelně očekávala, že se jí ten muž představí.

Myslím, že v případě někoho, kdo se ani tentokrát neobtěžoval stáhnout kapuci, to byl poněkud naivní předpoklad. Ostatně ten muž už od pohledu vypadal spíš jako od nějakého zásahového komanda, čemuž by odpovídaly i ty tmavé cargo kalhoty a těžké boty, které měl na sobě, rozhodně nepůsobil tak uhlazeným dojmem jako Hanselovi chlapci. Na druhou stranu byl na rozdíl od nich naživu, což leccos vypovídalo o jeho schopnostech. Slušné vychování za nimi ovšem dost silně pokulhávalo, vždyť který normální člověk by se se mnou tak klidně vybavoval, zatímco by mě nechal trčet pod zatracenou mrtvolou?!

„Můžeš ho ze mě laskavě sundat?!“ přestala jsem se ovládat a podle toho, jak se Ingeborg mírně zamračila, tak se jí mé chování příliš nezamlouvalo, jako kdyby to i na ni házelo špatné světlo. Ale to mi bylo v tu chvíli naprosto ukradený, beztak jsem byla přesvědčená, že být na mém místě, tak by na ty své nóbl způsoby taky rychle zapomněla!

„To asi můžu...“ protáhnul ten muž klidně, než beze spěchu poklekl vedle mě, zřejmě aby si mě mohl lépe prohlédnout. „Ale nejdřív budu chtít něco na oplátku…“