33. díl

    „Říkala jste, že si můžeme promluvit…“ připomněla jsem Ingeborg, zatímco jsem v duchu dumala, jestli je mé podezření oprávněné a nebo už jsem z toho všeho kapku paranoidní.

Jenže… kdy se vlastně člověk může stoprocentně spolehnout na své smysly? Co když ve skutečnosti v tuhle chvíli ani nesedím s žádnou Ingeborg v autě, ale ležím na koleji v horečkách? A nebo jsem možná po tom napadení dokonce skončila v nemocnici… Ostatně taky je celkem dobře možné, že mě ani žádný pes nenapadl… že se to všechno odehrálo akorát v mé hlavě…

„To ano. A ty vypadáš, že naléhavě potřebuješ slyšet nějaké odpovědi…“ neuniklo té dámě mé rozpoložení.

No, jestli je to jen výplod mé představivosti, tak to nebyl zas tak velký výkon! skoro jsem se neubránila kyselému ušklíbnutí.

„Chápu, že máš pochybnosti… a věř mi, že bych je strašně ráda rozptýlila, ovšem některé věci se těžko vysvětlují… A některé zase musíš přijmout tak, jak jsou, protože neexistují důkazy, které by je podpořily,“ pronesla Ingeborg lítostivě a tentokrát už jsem se ušklíbla. Samozřejmě, že nemá žádné důkazy! Proč jen mě to ani trochu nepřekvapuje?!

„Řeknu ti tedy aspoň to málo, co se mi podařilo zjistit…“ pokračovala, jako kdyby si mého skeptického výrazu nepovšimla. „A vysvětlím ti, co přesně by tvá cesta obnášela… Potom už bude na tobě, jestli se ji rozhodneš podniknout a nebo budeš chtít odejít. Ať tak či onak, slibuji ti, že tvé rozhodnutí budu akceptovat.“

„Vážně?“ trochu podezíravě jsem se na ni zamračila. „A to i přes všechny ty hrůzy, které jste prorokovala?“

„Ano. Protože věřím, že se rozhodneš správně.“

„Tak to jo…“ neodpustila jsem si poněkud kousavou poznámku. „Co kdybyste mi pro začátek řekla něco o těch lidech, co mají být údajně mí příbuzní?“ navrhla jsem naoko ledabyle, ale uvnitř jsem byla strašlivě napjatá, co se o nich dozvím.

Protože pokud se ten Ingeborgřin známý nemýlil, pak se jednalo o mou rodinu… mou skutečnou rodinu… A i když už tu nebyla šance, že bych se s nimi mohla setkat osobně, zoufale jsem je toužila poznat aspoň z doslechu… A podle toho, jak se na mě Ingeborg usmála, tak tuhle mou potřebu chápala.

„To by bylo na hodně dlouhé vyprávění, protože podle všeho pocházíš z velmi starého rodu, jehož historie sahá až kamsi do 11. století. Ten prsten, který nosíš, se v něm dědil po celé generace… a je na něm prý vyryt nápis ´Neboť noc je náš spojenec´,“ prozradila mi a já se okamžitě zadívala na ten stříbrný kroužek, jen abych samozřejmě zjistila, že ani s tímhle překladem z těch klikyháků nejsem nijak moudrá.

„Dejme tomu, ale já bych radši slyšela něco víc o svých rodičích,“ pobídla jsem ji netrpělivě.

„Tomu rozumím, ale obávám se, že o nich je toho známo žalostně málo. A kdyby nebylo Hansela, tak bych nevěděla ani to, co už jsem ti řekla, protože historie je celkem opomíjí...“

„Tak aspoň jejich jména…“ skoro jsem zaškemrala. „Ta přece znáte, ne?“

Další milý úsměv, ale tentokrát jsem si říkala, jestli se mi spíš nevysmívá, že jsem se nechala tak snadno zlákat. Jenže bylo zatraceně těžké tomu vábení odolat, když jsem celý svůj život měla pocit, že nikam doopravdy nepatřím, že o mě nikdo nestojí. Navíc… vždyť zase o tolik nejde, ne? Jenom si vyslechnu, co o nich ví, to přece ještě neznamená, že budu souhlasit s tím jejím bláznivým plánem!

„Tvůj otec se jmenoval Peter,“ nenechala se Ingeborg naštěstí pobízet dlouho. „A tvá matka Anastasia, ale tohle jméno dostala až po příjezdu do Ameriky. Předtím se jmenovala Anne a byla jedinou dcerou lady Eleanor a Jamese Butlera, pátého hraběte z Ormonde. Oficiálně však zůstal svazek tvých prarodičů bezdětný… nicméně se tu objevují jisté znepokojivé zmínky o něčem docela jiném…“

„A o čem?“ zeptala jsem se, dech zadržený v napětí, protože podle jejího tónu to rozhodně nebylo nic pěkného. A taky že ne.

„Po smrti tvého děda se lady Eleanor znovu provdala a se svým novým chotěm měla dvě dcery. Ovšem šuškalo se, že i hraběti prý porodila dcerku… ale že ji vlastnoručně uškrtila, protože se jí příčila představa, že by měla mít dítě s mužem, kterého popravili za zradu…“