36. díl
„Do prdele!“ vyjekla jsem, než jsem prudce strhla volant doprava, spíš v úleku, než vědomě, protože na tohle mě v autoškole fakt nepřipravili.
A na kratičkou, bláhovou chvilku jsem si dovolila zadoufat, že třeba ani k žádné srážce nedojde, že to bude sice hodně těsné, ale že se mi podaří tu zeď minout. Ohlušující skřípot plechů, když zadní část auta bokem skolidovala s tím solidním betonem, mě z toho omylu ovšem hodně rychle vyvedl, stejně jako prudký náraz, který se mnou smýknul do strany, jen abych se vzápětí nepříliš šetrně zastavila o nafouknutý airbag.
Matně jsem zaznamenala, jak Ingeborg naléhavě volá mé jméno, a chce vědět, zda jsem v pořádku, ale nedokázala jsem popadnout dech, abych jí odpověděla. A pak… nebyla jsem si vlastně ani moc jistá, jestli jsem. Říká se, že vám před smrtí proběhne před očima celý váš život… Jenže vzpomínky, které se mi zničehonic vynořily z paměti, rozhodně nepatřily mně!
Nevěřícně zírám na krev všude kolem sebe a matně si uvědomuji, že část z ní musí patřit i mně, ale jsem příliš otupělá, než abych sebou v první chvíli vůbec pohnula. A když se konečně vzpamatuji natolik, že se o to pokusím, zjišťuji ke své hrůze, že jsem zaklíněná v troskách vozu, a třebaže se snažím ze všech sil, nedokážu se vyprostit.
„Peteře?“ zavolám hlasem, který skoro nepoznávám, ale odpovědí je mi pouze zmučené zasténání, které ač neoddiskutovatelně patří mému muži, neoplývá zrovna přílišnou nadějí, že bych se z jeho strany snad mohla dočkat nějaké pomoci.
„Elisabeth? Elisabeth!“ rozpomínám se poněkud opožděně na ten malý uzlíček, který jsem si dnes tak hrdě nesla z porodnice. Vím, že si Peter přál spíš syna, ale já byla se svou rozkošnou holčičkou naprosto spokojená… „Elisabeth?!“
Nešťastné zakňourání v mé blízkosti je mi dostatečným vodítkem a já se jako šílená opět pokouším osvobodit, jen abych to vzápětí s tlumeným syknutím vzdala. Nemusím se ani dívat, abych poznala, že mám rozdrcené nohy a i pár žeber, ale k mé neskonalé úlevě se zdá, že Elisabeth z toho vyvázla bez větší újmy, aspoň pohledem jsem na ní žádná viditelná zranění neodhalila. Což ovšem neznamenalo, že nemůže mít nějaká vnitřní…
„Halo? Je tu někdo? Potřebujeme pomoc! Rychle!“ zavolala jsem nazdařbůh a doufala, že se někdo brzy ozve. Ale jedinou odpovědí mi bylo Peterovo bolestivé úpění, kterým mi byl minutu od minuty protivnější.
„Halo?! Kdokoli! Pomoc!“ zkouším to znovu, ještě o něco hlasitěji, a říkám si, že když už se nikoho nedovolám, tak aspoň na chvilku přehluším to Peterovo nesnesitelné skučení. Chápu, že má bolesti, mně ostatně taky nebylo zrovna do zpěvu, ale jak si myslí, že nám tím svým úpěním pomůže?!
Elisabeth znovu tiše popotáhla, ale zdála se být příliš v šoku, než aby spustila naplno, a já jí za to byla neskonale vděčná. „Neboj, bude to zase dobré, slibuji…“ pronesu, jen zčásti k ní, ale v okamžiku, kdy se vedle auta objevila ta temně oděná postava a sklonila se, aby se mi zadívala přímo do očí, znepokojení i pocit zadostiučinění, oboje tak jasně vepsané v její tváři, pochopila jsem, aniž by musela cokoli říkat, že dobré to rozhodně nebude…
„Zase ty?“ hlesnu dřív, než si uvědomím, že vlastně netuším, kdo to je. A nebo tuším, ale má mysl je příliš zmatená a já zoufale lovím v paměti to jméno… jak jen to bylo…?
„Vím, že je to již spoustu let, ale stejně mě zraňuje, že jsi tak rychle zapomněla…“ dotkne se té osoby mé váhání a já se snažím zarputile bojovat proti té černé prázdnotě, která hrozí, že mě co nevidět pohltí.
„Nedělej to…“ zapřísahám ji, ale odpovědí je mi pouze pobavený smích.
„Snad nedoufáš ve slitování? To bys mě vyloženě urazila!“
Cítím, že už moc dlouho nevydržím, na to jsem ztratila až příliš krve, a jsem s tím víceméně smířená, protože takhle to mělo skončit už dávno… Ale je tu Elisabeth… a já mám obavy, co se stane s ní…
„Stále nejsi ochotná mi vyhovět?“ opáčí ta osoba příkře, jako kdyby si byla až příliš dobře vědoma toho, že už mi mnoho času nezbývá. „Kolik tvých blízkých bude muset ještě zemřít, než konečně dostaneš rozum a pochopíš, že nemá smysl mi vzdorovat?“
Zavrtím hlavou, aspoň natolik, jak mi to má stísněná pozice dovoluje. „Stejně by zemřeli, i kdybych ti vyhověla!“ Přinejmenším o tomhle jsem neměla pražádných pochyb. „Navíc už je beztak pozdě!“
„Pozdě?“ Ten potměšilý úsměv se mi ani trochu nezamlouvá a pohled, který vzápětí vrhne Elisabethiným směrem, už vůbec ne. „Tohle ale není konec, Eleanor… můžeš si být jistá, že se opět setkáme… A mezitím najdu způsob, jak tě přimět k poslušnosti!“
