29. díl
Bylo to v tónu, jakým to slovo postarali vyslovila, že mě ani na moment nenapadlo, že by se mi snad chystali pomoct. A já zatajila dech a napínala uši, aby mi z té podezřelé konverzace neuniklo ani slůvko.
Ingeborg po své otázce přešla k oknu a já zjistila, že telefonuje, ale i když mi tak odpověď té druhé osoby zůstala utajena, podle toho, jak se zamračila, jsem si ji dokázala celkem dobře představit.
„Začínám litovat, že jsem ti o ní vůbec kdy říkala!“ prohodila s patrnou nevolí. „To mi nemůžeš dopřát aspoň trochu času? Možná by se to dalo ještě napravit! To tvé řešení je... prostě řezničina!“
Jejímu společníkovi ale zase zřejmě nebyl pochuti tenhle návrh a to do té míry, že Ingeborg zakázal se do oné záležitosti vměšovat.
„Ty nemáš právo mi cokoli nařizovat!“ nemínila si to nechat líbit. „Karty mi nevyjevily, že je ta dívka v nebezpečí, jen abych nečinně přihlížela! A beztak jsi mi ještě nevysvětlit, čím je tak výjimečná, že se o ni všichni najednou tolik zajímáte!“
Tohle bych taky ráda věděla, ale ta osoba na druhé straně nebyla nejspíš z nejsdílnějších, protože si to podle všeho rozhodla nechat pro sebe.
„Nevím, proč kolem toho děláš takové tajnosti, když už jsi ji stejně zatratil!“ nezamlouvalo se to Ingeborg o nic víc než mně, ale pak se zaměřila na něco jiného. „Říkal jsi, že to celé začalo u její babičky... že její rodiče na to doplatili svými životy... a teď je na řadě ona... Ale nenapadlo tě, byť jen na moment, že se můžete mýlit? Že ona s tímhle možná nemá vůbec nic společného, že je to jen nešťastná souhra náhod?“
Tohle se té osoby zjevně dotklo. „Nemusíš se hned tak rozčilovat, Hansele, já na tebe taky nekřičím!“ zchladila ho Ingeborg odměřeně. „Pouze jsem poukázala na možnost, že Elisabeth McMartinová nemusí být tou osobou, za kterou ji považujete. Není přece jediným adoptovaným dítětem ve Státech, tak co ti dává takovou jistotu, že je to ona?“
„Prověřili? Co tím myslíš prověřili?“ otázala se hned nato a mně se to zamlouvalo míň a míň. „Přijde mi dost přehnané dělat podobné závěry jen na základě nějaké cetky! Zvlášť když jsou ve hře lidské životy!“ ohradila se vzápětí a já se okamžitě zadívala na prsten na své ruce.
No, nemůžu říct, že bych nebyla varována... pomyslela jsem si ne bez trpkosti. Asi jsem měla ten prokletý kroužek sundat už dávno! Ale nosila jsem ho už tak dlouho... nejdřív na řetízku kolem krku a když jsem se už nemusela bát, že mi sklouzne z prstu, tak tam... Jediný hmatatelný důkaz, že jsem kdysi měla své vlastní rodiče, že jsem někam patřila... A do včerejška i jakýsi nejistý příslib, že bych se s nimi třeba mohla někdy shledat a oni by ve mně právě podle toho prstenu poznali svou ztracenou dceru.
Přinejmenším v tomhle jsem se nemýlila... někdo mě podle něj skutečně poznal... A já najednou litovala, že jsem nenechala minulost minulostí. Jenže kdo mohl čekat, že se všechno takhle strašně zvrtne?!
„Takže ten šperk se v jejich rodině dědí po generace?“ zajímala se kdovíproč Ingeborg. „Ale pokud Elisabeth už žádný blízký příbuzný nezbyl, jak tvrdíš, tak jak by se ten prsten dostal až k ní? Co když jí ho někdo dal, jenom aby vás zmátl a svedl ze stopy?“
Musím říct, že její argumentace na mě udělala dojem, a taky přiměla k zamyšlení, jestli jsem jí náhodou neukřivdila, když jsem ji považovala za blázna. Ostatně jestli budu souhlasit s tím podivným výletem, tak se vcelku rychle dozvím, jestli je to možné a nebo to bylo jen její fantazírování. Zatím jsem zůstávala skeptická, ale čím jsem si byla poměrně jistá, tak tím, že do podobných časů rozhodně zavítat nechci.
O historii jsem se nikdy nijak zvlášť nezajímala, takže jsem vlastně netušila, co by mě tam čekalo, ale představovala jsem si to tam značně primitivní, brutální, špinavé a plné strašlivých chorob, jako je třeba mor, a hrubých hlučných lidí, kteří se nezdráhají někoho zabít kvůli naprosté prkotině.
A když jsem o několik hodin později s hlavou hrubě zvrácenou nazad zírala do začouzeného stropu zaplivané krčmy a obrovská kudla toho smradlavého hromotluka mi hoblovala krk, usoudila jsem, že jsem se zase tolik nemýlila.
