23. díl

    Chvilku jsem na něj jenom zaraženě zírala, naprosto zaskočená jeho zlostným výbuchem, a stále jsem nedokázala pochopit, proč se tak rozčiluje kvůli nějakému prstýnku. Jakmile jsem se ale trochu vzpamatovala z prvotního šoku, uvědomila jsem si něco jiného...

„Ty o něm snad víš něco víc? Předtím sis ho prohlížel... je ti povědomý?“ vychrlila jsem ze sebe, má mysl plná zmatku a zároveň i klíčící naděje, že jakkoli se to zdá nepravděpodobné, tak mi tenhle cizinec může pomoct objasnit mou minulost.

Pokud by se k tomu ovšem uvolil, což se vzhledem k jeho předchozím strohým odpovědím nezdálo příliš reálné, ale byla jsem odhodlaná udělat maximum, abych ho přiměla promluvit. Jenže on mi k tomu ani neposkytl příležitost.

„Jo, to je,“ přitakal úsečně. „A k tvé smůle nejsem jediný, kdo by ho poznal. Takže jestli se nechceš dostat do ještě větších potíží, než v jakých jsi, tak ho radši nenos.“

„A trochu konkrétnější bys být nemohl?“ naléhala jsem, podrážděná jeho tajnůstkařením.

Odkud všechny ty věci ví? A proč se vůbec dneska objevil u školy? Opravdu to bylo, aby mě zabil, a nebo si mě chtěl akorát prověřit? Je možné, že jsme nějak spříznění? A nebo ho najala moje pravá rodina, aby mne zkontaktoval?

Hlavou mi vířilo tolik otázek a já netušila, na co se zeptat dřív, ale on mé dilema rozřešil celkem rázně za mě.

„Ne, protože čím míň toho víš, tím líp pro tebe!“ odbyl mě a než jsem se nadechla, abych se proti tomu ostře ohradila, šlápnul na plyn a já jen s rostoucím vztekem sledovala, jak se jeho auto rychle vzdaluje pryč.

„Sakra!“ ulevila jsem si aspoň polohlasně, když už jsem svůj hněv nemohla namířit proti tomu, kdo ho vyvolal, což by mě uspokojilo podstatně víc. „Sakra! Sakra!“ zanadávala jsem znovu, ovšem nijak zvlášť jsem si tím nepomohla.

A tak jsem radši z kapsy vesty vytáhla mobil – ten mobil, kterého se mám prý co nejdřív zbavit - a opět u něj zapnula zvuk. Přitom jsem si nemohla nepovšimnout několika zmeškaných volání od Ingeborg a jelikož jsem jí to poslední dost nevybíravě utnula, sedla jsem si na lavičku v opuštěné zastávce a brnkla jí zpátky, abych se za to omluvila. Zvedla to okamžitě.

„Elisabeth! Díky bohu! Jsi v pořádku?“ vyptávala se ustaraně a já ji ujistila že ano, to, co se mi mezitím přihodilo, jsem se rozhodla si nechat pro sebe. Tedy přinejmenším jsem to měla v úmyslu, jenže to jsem Ingeborg poněkud podcenila.

„Když jsem se ti nemohla dovolat, vyložila jsem si karty... a ty mi vyjevily, že se v tvém životě objeví záhadný muž... To kvůli němu jsi předtím zavěsila?“ překvapila mě svou další otázkou.

„Jak tohle víte?“ nechápala jsem, protože na nějaké čtení z karet nebo věštění z křišťálové koule jsem nikdy nevěřila. „A nevyjevily Vám o něm náhodou něco víc?“

„To ne. Pouze to, že se ocitneš ve velkém nebezpečí... a on bude u toho...“

Trpce jsem se zasmála. „Tak to by celkem sedělo, protože se chvilku tvářil, že mě rovnou zamorduje!“

Tohle Ingeborg zjevně polekalo. „Ale neublížil ti nebo ano? Ještě je poblíž? A kde vůbec jsi? Mám poslat taxi, aby tě vyzvedlo?“

„To nebude potřeba, můžu si ho zavolat sama,“ nechtěla jsem jí být na obtíž, ale když naléhala, přestala jsem protestovat a nechala ji, aby se o to postarala.

Většinu cesty z Brandonu do Easington Lane, kde Ingeborg bydlela, jsem prospala, ukolébána plynulou jízdou a měkkým polstrem sedadla, nemluvě o tom, že jsem po minulé probdělé noci a všech těch zážitcích dnešního dne byla už vážně utahaná. Probrala jsem se, až když jsme připozastavili u jednoho z klasických řadových domů, což dost hrubě neodpovídalo mé představě o strašidelném sídle s jeho bláznivou obyvatelkou, kterou jsem si mezitím stihla vytvořit. Ostatně žena, která vyšla ven, aby mě přivítala, také nevypadala nijak výstředně, a milý úsměv, s nímž mi podávala ruku, byl konejšivým balzámem na mé napjaté nervy, protože ve mně budil dojem, že všechno bude zase v pořádku.

Jenže ve chvíli, kdy se Ingeborgřiny prsty dotkly těch mých, se její potěšený výraz rázem vytratil a ona na mne zůstala hledět s hrůzou, jako kdybych byla samotnou Smrtí a přišla si pro ni.