25. díl
„Co mi tím chcete říct? Jako že se ze mě vážně stane vlkodlak?“ vypravila jsem ze sebe úzkostí přiškrceným hlasem a zřejmě jsem vypadala stejně zoufale, jako jsem se i cítila, protože se Ingeborg zvedla ze svého místa, aby mě chlácholivě pohladila po paži.
„Nemyslím si, že by ses toho musela obávat, Elisabeth…“ konejšila mne a já jen mlčky přikývla, protože jsem si nevěřila natolik, abych znovu promluvila.
Jistě, sice jsem tuhle možnost brala v úvahu, koneckonců moje příznaky byly až příliš podezřelé, než abych ji mohla s klidem ignorovat, jenže jsem si ji nikdy doopravdy nepřipouštěla… Vždyť žijeme v moderním světě, kde pro vlkodlaky a podobné tvory není místo… a nebo ano?
„Přece musí existovat způsob, jak to zastavit! Vždyť na internetu psali, že ta kletba je trvalá až po prvním úplňku, a ten nastane až dneska večer! Do té doby se přece ještě musí dát něco udělat, ne?!“ vyjela jsem na Ingeborg, má bezmoc kombinovaná s frustrací mě přiměla zapomenout pro jednou na slušné vychování, ale ona to zřejmě chápala, protože můj výbuch přešla bez komentáře.
„Za normálních okolností ano…“ pustila se takřka omluvným tónem do vysvětlování, ale já neměla dost trpělivosti, abych si ho celé vyslechla.
„Je to kvůli tomu, že jsem si dala tu krev? Nebylo jí zase tolik… to až dneska…“ hlesla jsem nešťastně. „Nechtěla jsem… ale ten muž… on mi ji nabídnul… a trval na tom, že se musím napít… abych byla silná…“ svěřila jsem se jí, slzy na krajíčku. „Ale… proč by to dělal? Proč by chtěl, abych se stala vlkodlakem? To přece nedává smysl…“
„Elisabeth, upokoj se!“ Ingeborg se mnou lehce zatřásla, zatímco já kvapem sklouzávala k hysterii. Nechtěla jsem být nějakým odporným chlupatým monstrem, které nad sebou za úplňku ztrácí kontrolu! To se prostě nesmělo stát!
„Co mám teda dělat? Jak to můžu potlačit?“ zadívala jsem se na tu dámu prosebně, třebaže jsem netušila, jestli je vůbec schopná mi podobné otázky zodpovědět. „To se mám teď o každém úplňku zamknout v pokoji a připoutat ke zdi, abych nikomu neublížila?“ vybavila jsem si něco málo z těch pár hororů, které jsem o vlkodlacích kdy viděla. Jenže skutečnost byla podstatně horší…
„K proměně na vlkodlaka dochází každou noc, o té úplňkové jsou ale jejich schopnosti nejsilnější. A také hlad…“ opravila mě Ingeborg jakoby mimochodem, očividně ji ta vyhlídka nijak zvlášť neznepokojovala.
To já na ni chvilku nevěřícně zírala a doufala, že si dělá jen legraci, ale když se tvářila pořád stejně vážně, s trpkým uchichtnutím jsem to vzala na vědomí. „Tak fajn! Myslím, že až tohle Diana zjistí, tak už se ode mě odstěhuje natrvalo!“
„Řekla bych, že tohle je teď to poslední, co by tě muselo trápit, má milá,“ odtušila s neveselým pousmáním. „Protože ten útok vlkodlaka nebyl náhodný… Ten, kdo ho na tebe poštval, věděl naprosto přesně, co dělá… A právě kvůli tomu jsi v nebezpečí…“
„Ten muž dneska o něčem takovém mluvil… Prý jsou tu ještě další lidi, kteří mě chtějí mrtvou…“ Trochu podezíravě jsem se na ni zadívala. „Patříte snad taky mezi ně? Jak jste se o mně vůbec dozvěděla?!“
Teď už se Ingeborg zatvářila poněkud ukřivděně. „Viděla jsi tu kartu… tak proč stále pochybuješ? Proč nemůžeš přijmout fakt, že na tomhle světě jsou věci nad naše chápání… a nad schopnost vnímání většiny lidí… Ale to je přece nečiní o nic méně skutečnými…“
Odmítavě jsem zavrtěla hlavou. „Omlouvám se, ale na tohle já prostě nevěřím… nemůžu…“ bránila jsem se zatvrzele proti jejím slovům, ale zároveň jsem měla kdesi hluboko nepříjemný pocit, že svět není tak jednoduchý, za jaký jsem ho až dosud považovala. A už nikdy nebude.
„Obávám se, má milá, že na tom, čemu věříš nebo ne, zas až tolik nezáleží…“ pravila ta stará dáma takřka laskavě. „Je to tvůj osud… je to v tvé krvi… a na tom nikdo nic nezmění…“
S největším sebezapřením jsem znovu pohlédla na onu kartu. „Říkala jste, že se nemusím bát úplňku… jak jste to myslela? A co vlastně má znamenat ten obrázek? Jestli nejsem to zvíře tak kdo teda?“ dožadovala jsem se naléhavě odpovědí.
A pak už jsem jen stísněně sledovala, jak Ingeborg bez sebemenšího zaváhání ukázala na tu temnou postavu. „Vampýr…“
