28. díl

    Už podruhé během krátké doby jsem měla pocit, že se Ingeborg docela zbláznila. A nebo to byl možná jen nějaký žert, který jsem nedokázala ocenit, ale proč se potom tvářila docela vážně?!

„To myslíte nějak obrazně, že jo?“ zkusila jsem to i tak, avšak její mírné zavrtění hlavou tuhle mou naději okamžitě zhatilo.

„Do patnáctého století? To jako fakt?“ ujištovala jsem se, že jsem se jenom nepřeslechla, než tu starou dámu definitivně začnu považovat za přinejmenším excentrickou. Což by bylo dost nepříjemné, protože jsem netušila, na koho jiného se obrátit o pomoc, leda bych byla ochotná přijmout Dianinu nabídku, která by se nejspíš neobešla bez bílých plášťů a sedativ. Jenže zatím se zdálo, že jediný, kdo podobnou péči potřebuje, je moje drahá hostitelka.

„Opět pochybuješ o mém zdravém rozumu, Elisabeth?“ odtušila se shovívavým úsměvem. „Máš obavy, jestli se neproměníš ve vlkodlaka, ale myšlenka cestování v čase ti připadá absurdní?“

„No, musíte uznat, že je značně nezvyklá...“ snažila jsem se být diplomatická, seč to jen šlo. Pořád jsem si ale o tom myslela své a Ingeborg to na mně bez větší námahy poznala.

„Jsou lidé, kteří mají dar nahlédnout do časů, které již byly... i do těch, které ještě nenastaly… A možná ani nikdy nenastanou…“ pravila tónem, jako kdyby hovořila o něčem docela obyčejném. „Takové nazýváme vizionáři. A pak jsou tu poutníci... Pár jedinců obdařených schopností cestovat proti proudu času... a nebo to umožnit někomu jinému...“

„A Vy jste poutník?“ zeptala jsem se a musela se hodně snažit, abych se při tom tvářila aspoň neutrálně. „A umíte cestovat i do budoucnosti?“ neodpustila jsem si nakonec přece jen lehce posměšný dotaz.

„To ne, neboť budoucnost je jen mlhavý shluk představ a snů,“ nezachytila Ingeborg můj ironický podtón. A nebo se ho možná rozhodla ignorovat. „Ostatně i cestování do minulosti je značně riskantní, ale v tuto chvíli je to zřejmě jediná možnost, jak ti pomoct.“

„Riskantní? A v čem?“ vyzvídala jsem, spíš pro pobavení, než že bych ty její řeči brala vážně.

„Vždycky tu hrozí možnost, že tam uvízneš nadobro... a nebo zemřeš...“ pravila takovým tónem, že mě to veselí rychle přešlo. „Vše bych ti vysvětlila ráno... a pak se rozhodneš, jestli jsi ochotná ten risk podstoupit nebo ne. Skutečností ovšem zůstává, že nemáš moc na výběr... protože ti, kteří po tobě jdou, se viditelně hned tak před něčím nezastaví... A obávám se, že tě před nimi ani nikdo nedokáže ochránit věčně.“

Přirozeně jsem se zeptala, proč zrovna já, čím jsem tak výjimečná, že jsem si takovou pozornost zasloužila, ale tohle buď Ingeborg nevěděla a nebo se mi to rozhodla zamlčet. Prý to ale zcela jistě souvisí s mým upírským původem.

Po tomhle se mi proměna na vlkodlaka jevila skoro jako vysvobození. Jenže když přišlo ráno a já na sobě dosud nezpozorovala žádné změny, tedy kromě znepokojivě neodbytného pocitu žízně, který neustále sílil, byla jsem nucena zkonstatovat, že tohle přání mi asi nevyšlo. A že na tom, co říkala Ingeborg, nejspíš něco bude.

Leda že bych si to celé pouze vsugerovala a pořád nešlo o nic víc než jen o nějakou hodně ošklivou virózu. Tohle byla překvapivě příjemná představa, jenže i kdybych všechno to, co mi Ingeborg řekla, považovala za pouhý výplod choré mysli, pořád tu byl ten člověk v autě. A třebaže jsem o něm vůbec nic nevěděla, stejně jsem pochybovala, že by podobným stylem rozdával svou krev na potkání.

Ale jakkoli jsem byla ochotná připustit možnost, že jsem upír, celá ta věc s cestováním v čase už mi připadala notně přitažená za vlasy! Patnácté století? To jako vážně?! Navíc... pokud mluvila o mé babičce, proč by mě posílala do nějakého středověku?!

Rozhodnutá si aspoň tohle vyjasnit co nejdřív, jsem se zvedla z postele v hostinském pokoji, na kterou jsem se večer pro všechny případy natáhla plně oblečená, a vyrazila jsem za Ingeborg. V jejím šestipokojovém domku mi netrvalo zas tak dlouho ji najít; stála v salonku, otočená zády ke mně, a já už už otvírala pusu, abych na sebe upozornila. Její slova, určená komusi, koho jsem neviděla, mě však rázem zbavila řeči.

„Takže se mám držet stranou a nechat vás, abyste se o ni postarali?“