27. díl

    „To jako že mi pořád ještě hrozí, že se proměním na vlkodlaka?“ zamračila jsem se na Ingeborg nevlídně, ale pak jsem se zarazila. „Počkejte... jestli po mně jdou, protože jsem upír – nebo budu upír – tak kdybych se stala vlkodlakem, tak by mě nechali na pokoji, ne?“ ujišťovala jsem se, třebaže upřímně se mi moc nezamlouvala ani jedna varianta. Ale zase jsem si říkala, že je lepší být vlkodlakem a živá než mrtvým upírem. Ingeborg na to však měla jiný názor.

„To je možné, ale věř mi, že vlkodlakem být nechceš,“ prohlásila takovým tónem, že jsem neměla důvod o tom pochybovat. „Navíc kdoví, jestli by ses jím vůbec stala, i kdyby ses té krve nenapila. Podle toho, co můj známý, se kterým jsem tvůj případ probírala, povídal, tak krev vašeho rodu je velice silná...“

Po tomhle už jsem na ní očima doslova visela. „Takže Vy víte, kdo je moje skutečná rodina? A... žijou ještě?“ vyhrkla jsem a po krátkém zaváhání jsem přidala ještě další otázku. „Proč se mě zřekli? To kvůli tomu, že jsem upír?“

„To rozhodně ne...“ Ingeborg mě jemně vzala za paži a odvedla zpátky k mé židli, na kterou jsem ztěžka klesla, najednou nejistá, jestli to chci vůbec slyšet. „Tvá matka byla také upír... tvůj otec byl původně člověk...“

„Ano?“ Na víc než to jedno slovo jsem se prostě nezmohla. A i kdyby ano, tak bych beztak nevěděla, jak na to vlastně reagovat.

„Naneštěstí oba zahynuli při autonehodě...“ sdělila mi Ingeborg zdráhavě a ačkoli jsem je nikdy nepoznala, bylo mi z toho do breku. Už jen proto, že jsem navzdory všemu doufala, že se s nimi jednou setkám... a že mě možná uznají jako svou dceru... A teď byly veškeré mé naděje nenávratně pryč...

„Je mi to líto, Elisabeth...“ pravila tiše Ingeborg, jako kdyby tušila, co se mi honí hlavou, a já automaticky přikývla.

„Takže... co bude dál?“ snažila jsem se radši soustředit na aktuální problém než na přízraky minulosti. „Měla bych si pro jistotu sehnat ještě nějakou krev nebo mám prostě jenom čekat?“

„Víc krve by ti nyní stejně nepomohlo, akorát bys riskovala, že se ti udělá špatně,“ odvětila k mé úlevě, protože jsem vážně netušila, kde bych ji sebrala, pokud by mi tedy náhodou nenabídla tu svou. Tak nějak jsem ale pochybovala, že by to patřilo mezi povinnosti hostitelky...

„Dobře. Tak co mám teda dělat?“ byla jsem zcela bezradná. A i když to bylo zbabělé, nechtěla jsem být v takovou chvíli sama. Na druhou stranu jsem však měla obavy, abych Ingeborg nějak neohrozila, nikdy bych si neodpustila, kdyby se té staré dámě mělo kvůli mně něco stát. Ji ale podobné starosti netrápily.

„Zatím můžeš zůstat u mě... a odpočinout si...“ nabídla mi velkoryse a já vděčně přijala, třebaže jsem pochybovala, že budu schopná klidně odpočívat. „Počkáme do zítřka... Já se mezitím spojím s Hanselem, to je ten můj známý, a pokusím se ještě zjistit něco víc. A ráno se uvidí...“

Ráno moudřejší večera... problesklo mi hlavou, když v tom jsem si uvědomila další úskalí upíří existence.

„Jestli se ze mě nakonec stane upír... budu vůbec smět za světla ven?“ strachovala jsem se, jelikož jsem si neuměla představit, jak bych se s něčím takovým popasovala.

„Tohle si ještě budeme muset ověřit, ale Hansel věří, že právě díky tomu vlkodlačímu kousnutí bys neměla na sluneční světlo vykazovat žádnou zvýšenou citlivost,“ dodala mi Ingeborg aspoň v tomhle malou jiskřičku naděje. „Prý se snad dokonce dřív kvůli tomu nechávali upíři dobrovolně pokousat, vědomi si toho, že jejich systém dokáže zvrátit onu infekci v jejich prospěch. Doufám, že má pravdu, už takhle bude ta tvá cesta dost komplikovaná.“

„Jaká cesta?“ nechápala jsem.

„Do jednoho kláštera v Irsku. Domníváme se, že právě tam tvá babička podstoupila proces, který měl potlačit její upírský původ,“ odvětila Ingeborg a její oči se zkoumavě zabořily do těch mých. „To je přece to, co chceš, nebo ne? Navíc se obávám, že je to i tvá jediná šance... tedy pokud chceš přežít.“

„Do Irska? Tak to je v pohodě,“ unikalo mi, proč se tváří tak ustaraně. „Hlavně když mě neposíláte někam do Afriky ke křováckému šamanovi,“ zavtipkovala jsem ještě, jenže jakmile Ingeborg promluvila, smích mě hodně rychle přešel.

„Nejde ani tak o místo jako o čas... A jelikož v současné době tam už nezůstal nikdo, kdo by ti dokázal pomoct, budeš se muset vypravit do minulosti.... přesněji do patnáctého století...“