21. díl

    „Co tím myslíte?“ zamračila jsem se na toho muže a co mě kupodivu štvalo ještě víc, než že mě považuje za naprosto pitomou, protože jinak jsem si tu jeho poznámku vyložit neuměla, tak to, že zná moje jméno, kdežto já o něm nevěděla vůbec nic, ani to, jak vlastně vypadá.

Ale jako předtím ani tentokrát se nenamáhal s nějakým vysvětlováním. „Však na to přijdeš sama,“ utrousil akorát. „Pokud ovšem zůstaneš naživu dostatečně dlouho…“

„Vždyť jste tvrdil, že mě necháte být!“ bránila jsem se okamžitě, zatímco jsem trnula strachem, jestli přece jen znova nevytáhne ten svůj nůž. Ale naštěstí se zdálo, že se k tomu zatím nechystá.

„Což o to, já tě být nechám, jenže potíž je v tom, že jsou tu ještě jiní, kteří o tebe mají zájem. A těch by ses měla bát podstatně víc než mě,“ poučil mě tak povýšeným tónem, že pokud by mi nebyl už dost nesympatický proto, že mi vyhrožoval zabitím, tak tímhle by se mu to zaručeně povedlo.

„A kdo jsou ti jiní? A co po mně chtějí? Je to všechno kvůli tomu, že jsem pokousaná?“ pokoušela jsem se zjistit něco víc. A opět marně.

„Zdá se mi to a nebo to považuješ za celkem zajímavé zpestření tvého jinak nudného života? Že o tom pořád tak mluvíš!“ prostě se mi vysmál a já se musela kousnout do rtu, abych mu na to něco hodně ostrého neodsekla.

„Mluvím o tom, protože od té doby se mi začaly dít všechny ty divné věci! A na internetu jsem si našla, že…“ začala jsem se kdovíproč ospravedlňovat, ale on mne dost hrubě přerušil.

„No ovšem! Vy mladí a ten váš internet!“ odfrknul si znechuceně. „Myslíte si, že tam naleznete veškeré odpovědi! Že se tam dozvíte, o čem vlastně život je! Namísto toho, abyste spolu hovořili přímo! Abyste se zeptali starších, těch, kteří už něco pamatují! Ale na to jste moc hrdí, co?!“

„Jako kdybys byl o tolik starší než já!“ prskla jsem dopáleně a automaticky jsem přešla na tykání, i když jestli to vůbec zaznamenal, tak se to rozhodl nekomentovat. „Navíc pokud vím, tak jsem se tě zeptala už víckrát než jednou a zatím ses mi neobtěžoval kloudně odpovědět!“

„Protože je lepší, když některé věci nevíš. Stejně s tím nic nezmůžeš a akorát by hrozilo, že provedeš nějakou hloupost ve snaze dokázat si opak. A to teď opravdu nemůžeme potřebovat,“ rozhodl se být pro jednou trochu sdílnější, až na to, že po jeho odpovědi jsem měla ve všem ještě větší zmatek než předtím.

„Takže mám prostě jenom čekat, jak to dopadne?“ ujasňovala jsem si to.

„Jo. Hodím tě teď do města na zastávku… pak už to bude na tobě… Upřímně ale doufám, že se zachováš rozumně a budeš se řídit mými radami,“ prohodil natolik skeptickým tónem, že jsem to nemohla nechat být.

„Poslyš, já nevím, proč ses rozhodl myslet si o mně hned to nejhorší, ale ujišťuju tě, že mi nedělá problémy nechat si poradit. Zejména když se jedná o věci, se kterými nemám žádné zkušenosti,“ pronesla jsem co možná nejsmířlivěji. „Takže… máš pro mě ještě nějakou další radu?“

Na tohle se akorát ušklíbl a bez jediného slova nastartoval auto, zřejmě aby mě odvezl do města, jak povídal. Ale cestou se na mě párkrát zkoumavě zadíval, skoro jako kdyby se snažil odhadnout, jestli má smysl přece jen nějak reagovat… jestli za to stojím. Bylo to však až těsně u autobusové zastávky, na které mě podle všeho hodlal vysadit, když konečně znovu promluvil, zatímco já už ani nic takového neočekávala.

„Snad jenom dvě věci…“ nadhodil a já pustila madlo dveří a pozorně naslouchala, zvědavá, co mi řekne.

„Dneska to bylo poprvé, co ses napila krve, že?“ překvapil mne svou otázkou, po níž jsem okamžitě cítila, jak mi nezadržitelně rudnou tváře.

Aniž bych pořádně chápala proč, bylo mi náhle neskutečně trapně… snad ještě víc, než kdyby se mě zeptal na mé jiné poprvé… Nejspíš proto, že jsem kvůli tomu musela krást… a nebo že jsem si dobře uvědomovala, jak zvrácené mé chování bylo… naprosto neodpustitelné a odsouzeníhodné… nechutné… Ale přiznat mu to? Ani náhodou!

„Poprvé? To určitě ne!“ přinutila jsem se k lehkému zasmání, jako kdyby mi ten jeho dotaz přišel náramně zábavný. Ale podle jeho posměšného uchechtnutí se spíš dobře bavil on.

„Lhářko...“