24. díl
„Co se děje? Tak přece něco řekněte!“ dožadovala jsem se odpovědi, polekaná tou náhlou změnou v jejím chování, ale ona ani nehlesla. Jenom na mě ještě chvíli strnule zírala, než opatrně odtáhla svou ruku a přinutila se k dosti křečovitému pousmání.
„Pojďme raději dovnitř, Elisabeth... vypadáš, že se sotva držíš na nohou...“ promluvila konečně a aniž by čekala na mou reakci, rovnou zamířila ke vchodu. „Udělám ti šálek čaje, ten ti jistě udělá dobře... A k tomu možná pár sušenek? Nebo sendvič?“ hodlala za všech okolností dostát svým povinnostem hostitelky, nicméně mi připadalo, že je duchem někde úplně jinde.
„Čaj by byl fajn... a možná i ty sušenky, jestli by Vás to neobtěžovalo... Nějak jsem se dneska nestihla nasnídat...“ přijala jsem i tak s vděčností její nabídku.
Ovšem když už jsem byla usazená v její jídelně, před sebou šálek kouřícího se čaje, začala jsem pochybovat, jestli to byl dobrý nápad. Protože jeho prazvláštní bylinková vůně mě dost znepokojovala... stejně jako fakt, že Ingeborg si sice také nalila, ale dosud se nenapila. A s obdobnou nedůvěrou jsem si přeměřovala i porcelánovou misku s nejrůznějšími druhy čajových sušenek, až si toho ona postarší šedovlasá dáma povšimla.
„Neměj obavy, dítě, nepozvala jsem tě sem, abych ti ublížila,“ ubezpečila mě a pokud se jí mé chování dotklo, nedala to na sobě najevo.
A už vůbec nevyhlížela jako někdo, koho bylo potřeba zavřít do blázince. Byla poměrně vysoké, hubené postavy, oblečená do tmavě hnědého kostýmku s dlouhou sukní a sněhově bílé halenky s nabíráním na prsou, která v bledosti konkurovala její kůži. Tmavě šedé vlasy, které nejspíš kdysi bývaly černé, měla stažené do elegantního uzlu a její lehce vrásčité ruce zdobilo několik starožitně vyhlížejících prstenů. Což mi připomnělo můj vlastní prsten a já s ním nerozhodně otočila na prstu, čímž jsem k němu nechtěně přitáhla Ingeborgřinu pozornost.
„A proč jste mě teda pozvala?“ zeptala jsem se rychle a pro jistotu jsem složila ruce v klíně, abych ten stříbrný kroužek skryla před jejím zkoumavým pohledem. „Nevím, co o mně víte... nebo si myslíte, že o mně víte... ale ten muž... ten z Vašich karet... mě varoval, že bych se měla ostatním vyhýbat... Já... nerada bych Vám způsobila nějaké potíže...“ připadalo mi fér ji o tom informovat, i když jsem tím riskovala, že mě vyhodí.
Ale ona naštěstí pro mě nic takového nezamýšlela. „Jsem už stará, Elisabeth, lidi v mém věku se už smrti nebojí,“ pousmála se tak nějak posmutněle. „Zato ty jsi ještě mladá... máš celý život před sebou... nebo bys aspoň měla mít...“
Potěšená tím, že máme na tuhle věc stejný názor, jsem konečně sebrala odvahu a opatrně se napila čaje. Byl voňavý, s mátovým nádechem a třebaže jsem si říkala, že si to akorát namlouvám, tak mi připadalo, že se po pár doušcích hned cítím o něco lépe.
„Je moc dobrý,“ pochválila jsem ho Ingeborg a ta se mírně pousmála.
Vzápětí však zvážněla, to když mi podala balíček viditelně starých karet a vyzvala mě, abych sejmula. Myslela jsem, že mi hodlá vyložit osud, ale ona po mně chtěla jen obrátit svrchní list z té spodní hromádky. Když jsem jí vyhověla a spatřila výjev na rubové straně, úplně mě z toho zamrazilo.
Nebyly to klasické hrací karty, ale podle všeho nějaké speciální pro výklad s dost propracovanými obrázky. Ta, kterou jsem si vybrala já, ukazovala postavu zahalenou v černé kápi, téměř se ztrácející v okolní temnotě. V pravé ruce svírala krátkou dýku, z níž kapala krev, tu druhou měla položenou na obrovském šedém psovi, který seděl vedle ní. A nad tím vším se zlověstně bělal měsíc v úplňku...
„Pověz mi o tom dni, Elisabeth,“ požádala mne zničehonic Ingeborg, zatímco já si s obavami stále ještě prohlížela tu kresbu.
„O jakém dni?“ nechápala jsem zprvu.
„O tom, kdy tě to zvíře pokousalo,“ odvětila a já jí po krátkém zaváhání řekla to málo, co jsem si vybavovala, ale podle toho, jak ustaraně se u toho tvářila, tak jí to stačilo.
„Asi už ti došlo, že to nebyl obyčejný pes nebo vlk, že?“ pronesla tiše a obě jsme se zadívaly na tvora, který na kartě zuřivě cenil své tesáky, jako kdyby se chystal znovu zaútočit.
