26. díl

    „Cože?!“ vytřeštila jsem na Ingeborg oči a v ten moment jsem si říkala, že mí kamarádi měli pravdu, když mě před ní varovali. Protože ta stará dáma to vážně neměla v hlavě v pořádku!

„Jestli jste na to už zapomněla, tak to byl vlk, co mě pokousal! Tak proč bych se měla měnit na upíra?!“ upozornila jsem ji dost hrubě na tu drobnou nesrovnalost a dokonce jsem zvažovala, jestli bych se neměla radši hned zvednout a vypadnout odtamtud. Protože další rozhovor s touhle paní zjevně postrádal smysl. Což mi ostatně její další slova jenom potvrdila.

„Nikdo přece neříká, že se měníš na upíra, Elisabeth. Tím ses už narodila,“ sdělila mi s náznakem shovívavého úsměvu na rtech, jako kdyby ji samotnou překvapovalo, že jsem na to už dávno nepřišla sama.

„Ne! Tohle vážně nebudu poslouchat!“ vyskočila jsem rozčileně na nohy a beze slova rozloučení jsem si to namířila ke dveřím, pevně rozhodnutá okamžitě odejít. Jenže Ingeborg se nehodlala tak lehce vzdát.

„Takže je pro tebe přijatelnější možnost, že se měníš na vlkodlaka? A jak chceš potom vysvětlit tu svou nenadálou žízeň?“ zavolala za mnou a ačkoli jsem se pokoušela její hlas ignorovat, stejně jsem se přistihla, že jsem o něco zvolnila krok.

„Co třeba právě tou svou proměnou na vlkodlaka?!“ odsekla jsem, naštvaná sama na sebe, že s ní ještě marním svůj čas, když do večera ho zbývá už tak málo.

„Pokud sis to ještě nezjistila, tak vlkodlak své oběti loví, aby je roztrhal na kusy, ten se nespokojí s pár doušky krve,“ informovala mě Ingeborg poněkud posměšným tónem. Ale když jsem se k ní otočila, tvářila se spíš ustaraně než cokoli jiného. „Já se ti pouze snažím pomoct, Elisabeth. Kdybys mě aspoň vyslechla…“

Zkoumavě jsem si ji prohlížela a ona můj pohled zpříma opětovala, jako kdyby neměla absolutně co skrývat. A nejspíš právě tím si mě získala. „Dobře… máte ještě nějaký jiný důkaz o tom, že jsem upír, než tu Vaši kartu?“ dala jsem jí příležitost to své bláznivé tvrzení obhájit. „Mám se jít třeba podívat do zrcadla nebo tak něco?“

„Tak jednoduché to není…“ skoro si povzdechla Ingeborg. „Obávám se, že v tuto chvíli mi prostě budeš muset věřit...“

„To je ale dost těžké, víte?“ neviděla jsem důvod, proč k ní nebýt upřímná. „Zvlášť když mi tvrdíte něco takového!“

„Nemám důvod ti lhát, Elisabeth. A v tuto chvíli jsem pravděpodobně jediná osoba, která je ochotná a schopná ti pomoct,“ řekla mi ta dáma prostě, což mi mé rozhodování nijak zvlášť neulehčilo.

„Fajn. Tak mi aspoň řekněte, proč mě teda ten vlkodlak napadl. A proč, jestli jsem upír od narození, jsem až doteď neměla vůbec žádné příznaky,“ chtěla jsem aspoň nějaké odpovědi, ale hned, jak jsem to vyslovila, jsem si tu souvislost uvědomila. A Ingeborg mi to jen potvrdila.

„Normálně by se z tebe po jeho kousnutí měl stát vlkodlak, ale vzhledem k tvému původu by ti něco takového nemělo hrozit, neboť upíři jsou vůči veškerým chorobám imunní,“ pustila se do vysvětlování a já ji pro jednou nepřerušovala a pozorně naslouchala. „V tobě byla ta upírská část nějakým způsobem potlačena, nejspíš pomocí magie, proto se nijak neprojevovala, dokud tě ten tvor nepokousal. Což byl také zřejmě důvod, proč ho na tebe jeho pán poštval… Aby tě odhalil… a probudil v tobě tvé pravé já… A jestli se tak stane, přijde si pro tebe… a nepoleví, dokud tě nedostane… nebo dokud nezemřeš…“

„Takže ten muž, co mi dal dneska svou krev… to on je za tím vším?“ snažila jsem si to ujasnit.

„To si nemyslím…“ zavrtěla Ingeborg jemně hlavou. „Ale zjevně toho o tobě dost ví... i o tvém původu… Jak by ho jinak napadlo, co má udělat?“

„A kdyby to neudělal… co by se stalo?“ otázala jsem se poněkud znepokojeně a vzpomínka na toho šedookého cizince mě přiměla zamyšleně otočit prstenem na prstu, jako kdybych z něj snad mohla získat odpovědi na své palčivé otázky. Ta, které se mi však dostalo od Ingeborg, mě ani trochu nepotěšila.

„Řekněme, že výrazně zvýšil tvé šance té nákaze odolat… ale teprve po dnešní noci budeme mít skutečně jistotu, že to stačilo…“