22. díl

    „Já nelžu!“ ohradila jsem se chabě a zrudla snad ještě víc. „Neříkám, že jsem někoho pokousala, ale… no… já vlastně…“ netušila jsem, jak se k té své nepříliš příjemné zkušenosti přiznat, ale naštěstí pro mě ztratil můj společník trpělivost dřív, než jsem se stihla vymáčknout.

„Radši to snad ani nechci vědět,“ utrousil s nádechem pohrdání, skoro jako kdyby tušil, čeho jsem se dopustila. „Jenom ti poradím, aby ses tomu nebránila… je to tvoje přirozenost… a zrovna teď potřebuješ být silná. A za další… měla by ses co nejdřív zbavit toho mobilu. Kdyby někdo chtěl, tak tě podle něj dokáže hodně rychle najít,“ poučil mne blahosklonně a já přikývla, že rozumím.

K tomu, abych mu poděkovala, jsem se přimět nedokázala, ovšem on to podle všeho ani neočekával. Přesto mi ale připadalo divné se s ním aspoň nějakým způsobem nerozloučit… Jenže co mu říct, když jsem mohla jedině doufat, že už se s ním víckrát nesetkám, protože pokud ano, pak by to znamenalo, že jeho plán – ať už byl jakýkoli – selhal a on mne přišel zlikvidovat.

„Opatruj se,“ pokývnul stroze hlavou, možná zmítán podobným dilematem jako já.

„Jo,“ přikývla jsem a rychle se pakovala na chodník. Ale kupodivu to nebyla úleva, kterou jsem pocítila, jakmile jsem zabouchla dveře auta. Spíš náhlá panika, co si počnu, kam se poděju, a jak se mám ubránit lidem, kteří po mně údajně jdou, když ani nevím, co jsou zač a jak vypadají.

„Elisabeth?“

Jeho hlas upoutal mou pozornost a já se opět podívala k autu, abych zjistila, že stáhnul zatmavené okénko na mé straně a jeho šedavé oči si mě skoro starostlivě prohlížejí.

Na okamžik mě napadlo, že mě třeba požádá, abych si radši zase nastoupila, a já horečně dumala, jestli to udělat a nebo ne… Jenže jak bych mohla věřit někomu, o kom vím, že je ochotný mě zabít? Na druhou stranu… komu v téhle chvíli můžu vlastně věřit?

„Je tu ještě jedna věc…“ pokračoval a já pochopila, že se mě s sebou vzít nechystá.

A ačkoli jsem si říkala, že mi to může být jedno, protože bych k němu do auta už přece znovu nesedla, tak jsem se stejně neubránila určitému zklamání. Nepochybně to bylo proto, že s ním bych si aspoň nemusela lámat hlavu, kde seženu čerstvou krev, jiné vysvětlení mě prostě nenapadalo. Sice mi tam u školy celkem pomohl, ale do prince na bílém koni měl pořád dost daleko. A to přesto, že jsem si ho přála mít trošku přikořeněného zbojnickými manýry. Tenhle muž byl ale zabiják a čím dřív se zbavím jeho společnosti, tím líp pro mě.

„Ten tvůj prsten... neměla bys ho nosit takhle viditelně...“ varoval mne a já bezděčně zvedla ruku a zadívala se na ten kroužek.

Nepůsobil nijak nápadným dojmem, neměl ani žádný kámen, jen rytiny, které mohly být ornamenty nebo také nějakým starým ozdobným písmem. V minulosti jsem se opakovaně snažila odhalit, co by mohly znamenat, protože jsem se naivně domnívala, že se v nich skrývá tajemství mého původu... a věřila jsem, že když je rozluštím, zjistím, kým doopravdy jsem a kdo byla má skutečná rodina.

Občas jsem si dokonce představovala, jaké by to bylo, kdybych je vyhledala a oni mě přijali mezi sebe... Konečně bych někam patřila... měla opravdový domov... a kolem sebe lidi, kterým na mně skutečně záleží...

Jenže jsem si zároveň až moc dobře uvědomovala, jak bláhové podobné sny jsou. Kdyby dosud někdo z nich žil, tak proč by se mě nepokusil vyhledat? Proč se mě mí rodiče v prvé řadě krátce po porodu vzdali? Odpověď byla jednoduchá... a krutá... protože o mě jednoduše nestáli...

Lítostivě jsem odtrhla zrak od prstenu, jen abych zjistila, že si mě ten muž zkoumavě prohlíží, a ačkoli jsem pochybovala, že mi dokáže číst myšlenky, stejně jsem dost zrozpačitěla.

„A proč ne? Jako aby mě kvůli němu nějaký zloděj nesejmul? Nemyslím si, že má zas takovou cenu,“ nechápala jsem, proč bych se o něj měla strachovat.

A už vůbec jsem nechápala jeho reakci, protože po mých slovech se jeho tvář zkřivila ve značně rozlícené grimase.

„To se teda zatraceně pleteš!“