20. díl

    V šoku jsem na něj zírala, příliš ohromená, než abych si naplno uvědomila, k čemu se to vlastně schyluje. Pravda, nejsem žádný odborník na násilníky, ale tohle mi k němu z nějakého důvodu nesedělo. Možná proto, že působil celkem kultivovaně a na úrovni, vůbec ne jako magor, který by podřezával ženy, to bylo prostě... až příliš barbarské...

Jenže vzápětí mě šokoval ještě víc. To když si vyhrnul pravý rukáv bundy a bez sebemenšího zaváhání přejel ostřím přes své zápěstí.

„Co to děláte?!“ vydechla jsem, oči navrch hlavy, a což teprve když mi svou pořezanou paži vrazil před obličej, ta zvětšující se rudá skvrna jen malý kousek od mých náhle děsivě vyprahlých úst. Rychle jsem se kousla do rtu, abych zahnala pokušení aspoň olíznout tu krvácející ránu, a jen s obtížemi jsem od ní odtrhla zrak a zadívala se místo toho na něj.

„Proč tohle děláte?“ nechápala jsem, ale v jistém ohledu se mi ulevilo, protože momentálně to nevypadalo, že by se mě chystal v nejbližším okamžiku zamordovat. Tedy přinejmenším ne pokud uposlechnu a přijmu to, co mi nabízel, protože když jsem se k ničemu neměla, dost netrpělivě mě vybídl, abych se napila.

„Děláte si srandu?!“ zaprotestovala jsem.

„Pij!“ zopakoval svůj rozkaz a když jsem se stále zdráhala, schoval nůž a místo toho mě popadl za zátylek a tentokrát už mi tu zakrvácenou ruku přitiskl rovnou k ústům. „Tak pij!“ pobídl mne a ačkoli to bylo značně nerozumné, hodlala jsem se mu do té paže vší silou zakousnout.

To jsem ale nepočítala s tím, že jakmile jeho krev ochutnám, nebudu už schopná myslet na nic jiného. A ani ji přestat hladově sát. On ale nevypadal, že by mu to vadilo. Naopak o něco povolil sevření na mém krku a když jsem k němu na okamžik zalétla pohledem, zjistila jsem, že se pohodlně opřel v sedačce a zavřel oči.

Ještě chvilku jsem hltala jeho příjemně teplou krev, než jsem se konečně zvládla odtrhnout, to z obavy, abych mu náhodou neublížila, ačkoli jsem sama nechápala, proč by mi na tom mělo záležet.

„Jak jste to věděl?“ zeptala jsem se poněkud zahanbeně, když jsem si hřbetem ruky otřela ústa, a s čímsi ne nepodobným vděčnosti jsem sledovala, jak si ten neznámý ledabyle shrnuje rukáv zpátky, jako kdyby podobné věci dělal dnes a denně.

„Počkejte, měl byste si to něčím ovázat,“ dělala jsem si o něj starosti, ale on mě docela ignoroval.

„Do školy se teď vrátit nesmíš,“ oznámil mi tónem, který nepřipouštěl diskuzi, a tak jsem poslušně přikývla. Nač ho zbytečně dráždit? „Na pár dní se někam ukliď, ale radil bych ti držet se dál od tvé rodiny a přátel, abys je zbytečně neohrozila. Je to ovšem na tobě.“

„To kvůli tomu, že se měním na vlkodlaka? A co bude za těch pár dní? To už jim nebudu nebezpečná?“ vyptávala jsem se, protože on byl v tuhle chvíli asi jediný, kdo mi mohl dát nějaké odpovědi. Pokud by se tak uráčil udělat. On se ale akorát krátce a celkem pobaveně zasmál, jen aby hned vzápětí zase zvážněl.

„Naneštěstí máme větší problémy než jenom tohle. Když ale vše půjde podle plánu, tak se to vyřeší, aniž bychom tě museli zabít,“ pronesl natolik ledabyle, až se mi z toho udělalo špatně. Jako kdyby pro něj lidský život – a nebo aspoň ten můj konkrétně – vůbec nic neznamenal.

Přinutila jsem se to ale ignorovat a zaměřit se na jinou část jeho poznámky. „A až se to vyřeší, jak říkáte, tak ze mě bude zase obyčejný člověk? Bude to prokletí už pryč?“ ujišťovala jsem se, protože jsem na základě svých dosavadních informací usoudila, že se chystá zabít toho vlkodlaka, který mé potíže způsobil.

Sice jsem nechápala, proč by to dělal, proč by mi měl pomáhat, když jsme se vůbec neznali, ale nějak zvlášť hloubat jsem nad tím nemínila. Třeba to je nějaký novodobý Van Helsing, který to považuje za své poslání, ostatně pokud nedojde k závěru, že je nezbytné sejmout i mě, tak mi to bylo celkem jedno. Přinejmenším dokud se na mě dlouze nezadíval.

„Tys ale nikdy nebyla obyčejná, Elisabeth…“