17. díl

    Poněkud polekaně jsem se rozhlédla kolem sebe, jako kdyby mi některý ze studentů nebo učitelů, kteří nás bez většího zájmu míjeli, snad mohl pomoct.

„A musím hned? Mám už něco domluvenýho...“ začala jsem se vymlouvat, jenže ta sestra mě dost nepřívětivě přerušila.

„Jedná se přece o Vaše zdraví, to by pro Vás mělo být v tuto chvíli tou nejvyšší prioritou!“ upozornila mě důrazně, než o poznání mírnějším tónem pokračovala. „Podobné choroby se dají zvládnout, ale klíčové je včasné nasazení léků a absolutně klidový režim. Pan doktor by Vám chtěl také udělat sérii dalších testů, aby vyloučil možnost poškození orgánů. Zrovna jsem se Vám kvůli tomu chystala dnes volat, ale naštěstí jsme se takhle příhodně potkaly...“

„Počkejte... o jaký chorobě se to tady bavíme?“ znejistila jsem, protože podle toho, jak se ta sestra tvářila, tak nešlo o žádnou maličkost. Ostatně podle názvu to taky znělo jako něco, co vám klidně sežere půlku obličeje, než vůbec stačíte mrknout.

„A to jsem chytla od toho psa?“ nechápala jsem, ovšem její odpověď, že je to možné, mě nijak zvlášť neuspokojila. „A jaké jsou příznaky?“ zajímala jsem se dál, protože jsem chtěla zjistit, kolik mých potíží by se tím dalo vysvětlit.

„O tom si můžete pohovořit s doktorem, jsem si jistá, že Vám zodpoví všechny Vaše dotazy,“ odbyla mě, byť s profesionálním úsměvem, a já krátce zaváhala, neboť jsem se nedokázala hned rozhodnout, zda být rozumná a jít s ní, a nebo překročit onu pomyslnou hranici a stále zatvrzele věřit, že se měním na vlkodlaka. A pak by pro mě společnost jedné potrhlé staré dámy mohla být přesně tím pravým... A kdoví... třeba má i pár koček...

„Tak už pojďte,“ popohnala mě sestra netrpělivě a zároveň se na okamžik zahleděla kamsi za mě a když si povšimla, že mi to neuniklo, viditelně znejistěla. „Budete v pořádku, nebojte,“ zkusila se na mě povzbudivě pousmát, ale výsledkem byla dosti křečovitá grimasa, která rozhodně nepůsobila přesvědčivě. A která mě přiměla se s nepříjemnou předtuchou ohlédnout.

Dvojice mužů, která postávala opodál, viditelně jen čekající na její signál, sice nedržela svěrací kazajku a ani nevypadali jako nějací lapiduchové, ale stejně mě nenaplňovali žádnou zvláštní důvěrou.

„Nedělejte potíže, slečno McMartinová,“ požádala mě sestra a zatím se to podle všeho pokoušela zvládnout v klidu. „Jenom Vás pro všechny případy potřebujeme dostat do izolace. Je to pro bezpečí Vaše i lidí ve Vašem okolí.“

„Poslyšte a co když Vám slíbím, že se ve městě zastavím v nemocnici? Vážně si musím něco neodkladného vyřídit,“ smlouvala jsem s ní, ale podle jejího výrazu jsem se namáhala zbytečně.

„Obávám se, že to budete muset odložit,“ odtušila lehce omluvně, než dala pokyn těm dvěma, aby se o mě postarali.

„Počkejte!“ vyjekla jsem s rostoucí panikou, kterou jsem si nedovedla vysvětlit. Přece by se mi mělo ulevit, že všechny mé potíže mají celkem racionální vysvětlení a pokud to nebudu zdržovat, tak mám velkou šanci se z toho dostat. Tak proč se nemůžu zbavit pocitu, že je něco naprosto špatně?

Aniž bych z těch mužů spustila oči, couvla jsem o několik kroků dozadu, abych opět o něco zvětšila vzdálenost mezi námi, kterou oni hrozili co nevidět překonat. A vzápětí jsem udělala ještě pár dalších, díky kterým jsem však nechtěně skolidovala s někým, kdo měl tu smůlu, že se zrovna nacházel v mé blízkosti. 

„Čum laskavě, kam lezeš!“ zavrčel dotyčný, ve kterém jsem i bez ohlížení okamžitě rozpoznala Michaela, a v duchu jsem zaúpěla. To mi fakt ze všech lidí na celým světě musel osud prsknout do cesty právě jeho?!

„Promiň!“ omlouvala jsem se mu spěšně, ale nezdálo se, že by mě vůbec slyšel, protože se mnou hrubě smýknul, abych byla nucena čelit jeho nevlídnému pohledu.

„Co to tady zase vyvádíš?! Neříkal jsem ti snad už posledně, že mě máš nechat na pokoji?!“ obořil se na mě a jako kdyby chtěl svoje slova ještě zdůraznit, tak se mnou navíc důkladně zacloumal. „Koukej se ztratit, než se fakt naštvu!“

Ke cti těch dvou mužů se musí přičíst, že se mi bez jakýchkoli otázek vyřítili na pomoc, což byla pro cholerického Michaela zřejmě poslední kapka. Se vzteklým zavrčením mě odstrčil a vrhnul se na ně, zatímco já využila nastalého zmatku a rychle se odtamtud klidila. Jen ta sestra se mě ještě pokusila zastavit, ale když jsem obratně uhnula a pak hned přešla do běhu, neměla vzhledem ke své tělesné konstituci sebemenší šanci mě dohnat.

Otázkou jen zůstávalo, jestli jsem právě neudělala největší chybu svého života...