13. díl

    Samozřejmě, že jsem chtěla, a to nejlépe hned, ale Kevin mi řekl, že jeho prateta je momentálně kdesi v zahraničí a musí se s ní nejdřív domluvit, kdy se plánuje vrátit a udělat si na nás čas.

„Tak jo,“ přikývla jsem a poněkud naivně čekala, že hned vytáhne mobil, aby to vyřídil, ale on se namísto toho zvedl k odchodu.

„Ozvu se ti, až budu něco vědět,“ oznámil mi akorát a já polkla veškeré protesty, protože podle toho, jak se tvářil, tak měl stále pochybnosti, jestli dělá dobře. A já ho rozhodně nechtěla odradit.

Ostatně u dveří se stejně ještě zastavil, aby na mě vrhnul poněkud nedůvěřivý pohled. „Poslyš... chci, abys mi slíbila, že Dianě neublížíš, rozumíš?“

„Samozřejmě, že bych jí nikdy neublížila, co si o mně myslíš?!“ ohradila jsem se ihned, ale když jeho oči výmluvně sjely níž na mé zakrvácené triko, další námitky už jsem si odpustila.

„Jo, slibuju,“ vyhověla jsem mu, i když jak to udělám, to jsem zatím vůbec netušila. Nedalo se totiž říct, že by mě ten malý hlt krve nějak zvlášť zasytil. A Kevina to nejspíš napadlo taky.

„Máš ještě nějaký... zásoby, že jo?“ ujišťoval se. „Kdes to vůbec vzala?“

„Na klinice...“ přiznala jsem zahanbeně. „Ale víc už toho nemám... nebylo zrovna snadný to získat...“

„To si dovedu představit...“ odtušil suše, načež se trochu nevesele zasmál. „Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna ty budeš krást! A navíc něco takovýho!“

„Jestli tě to uklidní, tak to ani mě,“ nemohla jsem mu nabídnout nic lepšího, ale on vypadal, že je mu to snad i jedno, aspoň dokud nezačnu ohrožovat jeho holku. A o to, aby se to nestalo, se hodlal podle všeho postarat.

„Hele... Diana by s tím určitě nesouhlasila... ale myslím, že by se jí ani moc nezamlouvalo, že si dáváš nějaký svinstvo z kliniky... Takže...“ spustil zdráhavě a já jenom překvapeně zamrkala, když si v až příliš zřejmém gestu vyhrnul rukáv mikiny a zadíval se tázavě na mě.

„To ne... to přece nemůžu...“ zavrtěla jsem vehementně hlavou. Jedna věc byla loknout si trochu krve z lahvičky a něco docela jiného si ji dávat přímo ze zdroje, v tomhle případě zarostlého mužského předloktí. „Snad to vydržím, než budu mít příležitost si promluvit s tvou pratetou.“

„Určitě?“ povytáhl obočí. „Hele... nemusíš se přece stydět nebo tak něco... Už jsem tě viděl předtím, tohle není zas tak velký rozdíl...“

Trpce jsem se pousmála. Nedokázal si vůbec představit, jak obrovský rozdíl to pro mě představovalo! Nemluvě o tom, že jsem tak trochu nechápala, co očekává, že udělám. To si jako myslel, že se mu do té paže zakousnu nebo co?!

„Zatím mám dost, díky,“ odmítla jsem ho i podruhé a tentokrát už to konečně akceptoval a po krátkém rozloučení mě zanechal o samotě. S tím protivným hučením v uších a ukrutnou žízní, která se každým okamžikem stupňovala, až jsem nedokázala myslet na nic jiného.

Kdoví, co by se stalo, kdyby tam v tu chvíli nakráčela Diana... já takové riziko odmítala podstoupit. Místo toho jsem odhodlaně popadla zbývající ampuli a se sebezapřením ji jedním hltem vyprázdnila.

Chutnalo to podobně odporně, jako to páchlo, a ačkoli jsem se potom cítila o něco lépe, dlouho jsem se z toho neradovala. Protože se mi zničehonic zvedl žaludek a já měla co dělat, abych stihla doběhnout aspoň ke dřezu.

Nějakou dobu jsem pak koukala na rudé kapky stékající po nerezu a říkala si, jestli bych neměla vytáhnout jeden z těch špinavých nožů, které se tam povalovaly, a raději to ukončit sama. Protože co když není žádné prokletí... co jestli je to všechno jenom v mé hlavě? To chci vážně strávit zbytek svého života ve vypolstrovaném pokojíku?

Téměř proti své vůli jsem přejela po hladké rukojeti, která přímo vábila, abych kolem ní obemkla prsty, a odhodlaně jsem se nadechla. Zvládnu to?