12. díl

    Myslela jsem, že to bude jednoduché, ale než jsem dorazila na pokoj, probudilo se ve mně svědomí a taky zdravý rozum, který zásadně nesouhlasil s tím, abych pila něčí krev, navíc takovou, co jsem získala v ordinaci, takže se dá jen těžko předpokládat, že pochází od zdravého jedince.

Nerozhodně jsem usedla na postel a podrobila ty dvě ampule důkladnému prozkoumání, ale kromě toho, že ty vzorky patřily nějakým dvěma holkám, jsem toho moc nového nezjistila. Opatrně jsem jednu otevřela a zvědavě k ní přičichla, jako kdybych vážně věřila, že mi to k něčemu bude. A asi mi už vážně přeskočilo, protože mi připadalo, jako kdyby byla nějak divně cítit. Raději jsem se proto chopila té druhé, která voněla podstatně lákavěji, a já se po chvilce otálení odhodlala z ní trochu usrknout.

„Eliso!“

Nechápu, že jsem je neslyšela přicházet, nejspíš to bylo proto, že mi poslední dobou pořád hučelo v uších, jako kdyby na mě šly mdloby. Z těch mě ale Dianino zvolání zaručeně probralo, bohužel tím stylem, že jsem sebou polekaně trhla a potom už jen s hrůzou sledovala, jak se zbylý obsah ampule rozlévá po mém světlém triku, až příliš výmluvný důkaz toho, čím jsem se v jejich nepřítomnosti zabývala.

„To snad není pravda!“ zírala na mě Diana, jako kdybych se už doopravdy proměnila ve vlkodlaka. „Co to tady děláš?! Ty ses už asi vážně zbláznila!“

„O nic nejde!“ pokusila jsem se samozřejmě celkem zbytečně schovat obě ampule před jejím zkoumavým a značně nesouhlasným pohledem.

„Že ne?! Chceš mi snad namluvit, že tohle je jenom sirup?!“ prskla zhnuseně, než se otočila ke Kevinovi, který dorazil s ní. „Tady to máš! Já ti říkala, že to není dobrý nápad! Ona potřebuje odbornou pomoc a ne aby ji v tom ta tvá bláznivá příbuzná ještě podporovala!“

„Třeba když si s ní promluví, tak to taky uzná...“ pokrčil Kevin neurčitě rameny. „Stejně je to ale divný, že se mi takhle zničehonic ozvala... nikdy předtím jsem s ní nemluvil, rodiče nechtěli, abych s ní byl v kontaktu...“

„Asi dobře věděli proč!“ odmítala nad tím Diana hloubat. „Neříkal jsi taky, že strávila nějaký čas v blázinci? A od někoho takového očekáváš, že by mohl Elise pomoct?!“

„O kom se to bavíte?“ přerušila jsem hrubě to jejich dohadování. Jednak proto, že ve mně svitla jiskřička naděje, že je tu přece jen někdo, kdo si mě aspoň vyslechne a hned mě neodsoudí, a pak jsem se také nemohla dočkat, až odejdou a já se budu moct převléct do něčeho čistého.

„O mé pratetě Ingeborg,“ pustil se Kevin do vysvětlování, zatímco Diana znechuceně obrátila oči v sloup.

„Ty to vážně hodláš udělat?! I když jsem ti výslovně řekla, že s tím nesouhlasím?!“ zeptala se, ohromená, že se jí pro jednou odhodlal postavit.

„Kdybys ji slyšela mluvit, tak bys možná svůj názor změnila! Zdálo se, že toho ví docela hodně... a dost naléhavě mě varovala, že nám všem hrozí nebezpečí!“ pokoušel se ji přesvědčit, ale marně.

„Mě do toho laskavě nezatahuj!“ zvedla ruce na znamení, že ji s tím nemá dál obtěžovat, a raději se obrátila znovu ke mně. „Eliso, měj přece rozum! Ty se potřebuješ léčit, ne poslouchat blábolení nějaké šílené babky! Jak by ti tak asi mohla pomoct?!“

Plná zmatku jsem přeskakovala pohledem mezi ní a Kevinem, abych posléze sklopila zrak k ošklivé rudé skvrně na svém triku. A nejspíš i ta rozhodla. „Kdy si s ní budu moct promluvit?“ řekla jsem tiše, ovšem Dianě to bohatě stačilo.

Se znechuceným odfrknutím a důrazným prásknutím dveří se odporoučela a třebaže Kevin chvilku vypadal, že se rozběhne za ní, nakonec se jenom přesunul do kuchyně, kde se posadil na židli.

„Proč mi nepovíš, co se to tady děje?“ navrhnul mírně a já přikývla.

Řekla jsem mu všechno... O své žízni... o svých snech... o tom, co jsem si o vlkodlacích přečetla... i o tom, co se přihodilo v noci... a on mě ani jedinkrát nepřerušil, jenom zíral kamsi na podlahu. Teprve když jsem se odmlčela, zadíval se znova na mě. „Já fakt nevím, čemu věřit... ale pokud chceš, tak tě za ní vezmu...“