19. díl

    Nebyla jsem si vůbec jistá, co můžu od té osoby v autě čekat, ale pohled na blížící se skupinku mužů, za nimiž s viditelnou námahou klopýtala i ona sestra, mě přiměl se rychle rozhodnout. A než jsem si stihla začít dělat nějaké starosti, už jsem seděla uvnitř, bouchnutí dveří jakýmsi signálem, na který cizinec vedle mě šlápnul na plyn, a jeho auto se s tlumeným zařváním vyřítilo poslušně vpřed.

Řídil sebejistě a efektivně a podle všeho přesně věděl, kam jet, když opustil areál školy a aniž by nějak výrazně zpomalil, odbočil po chvilce na jednu z vedlejších silnic, která podle cedulí směřovala do nějakého menšího města. Nemluvil a já také ne, snad z obavy, že bych mohla zjistit, jak obrovskou jsem udělala chybu, když jsem si k němu přisedla.

Uklidňovala jsem se aspoň tím, že se přinejmenším podle auta nejednalo o nějakou ztracenou existenci, ačkoli jsem samozřejmě nezašla tak daleko, abych si snad namlouvala, že by někdo, kdo má prachy na to, aby si koupil dvoumístného, v kůži vyvedeného sporťáka, nemohl být totální magor. O tom, jak vlastně vypadá, se dalo také jen spekulovat, protože měl kapuci černé bundy staženou poměrně hluboko do čela. Rozpoznala jsem pouze to, že má pevnou čelist a delší vlasy natolik světlé barvy, že vypadaly téměř jako bílé, ale starý rozhodně nebyl, aspoň pokud absence vrásek na jeho rukou mohla být nějakým vodítkem.

Leda že by to nebyl normální člověk... problesklo mi hlavou. A skoro jsem zalitovala, že jsem se připoutala, i když rychlost, jakou ten muž udržoval, naprosto znemožňovala relativně bezpečně vyskočit za jízdy, ne tedy, že by mě ta vyhlídka za jiných okolností snad lákala. A tak jsem akorát s rostoucí nervozitou tiskla v ruce mobil a poočku sledovala toho neznámého na místě řidiče a pokoušela se odhadnout, jaké jsou jeho úmysly.

Že rozhodně nebudou dobré, mi došlo hned, jak ještě před městem uhnul na nějakou jen málo frekventovanou silničku, ze které posléze sjel na cosi, co už se ani jako silnice označit nedalo, spíš hodně široká cesta, která nás po chvilce zavedla do lesa.

Podezíravě jsem se rozhlížela kolem sebe, hrdlo stažené co ráz větší úzkostí, zatímco mé srdce naopak bilo přímo na poplach, jen aby mi vzápětí téměř vypovědělo službu. To když ten cizinec náhle zastavil a vypnul motor, třebaže ruce z volantu a řazení nesundal, skoro jako kdyby se ještě úplně nerozhodnul, co bude dělat dál.

„Kde to jsme?“ zmohla jsem se na dost pitomou otázku, protože bylo naprosto zjevné, že někde hluboko v lesích, daleko od lidí, kteří by mi snad na mé zoufalé volání mohli přispěchat na pomoc.

Ostatně ten muž se ani s odpovědí neobtěžoval. Jenom se na mě dlouze zadíval, jeho rysy takřka neznatelné v příšeří, které pod vysokými stromy panovalo, přesto mi neuniklo, že jaksi váhá, viditelně rozpolcen mezi tím, co by chtěl on sám, a čímsi, co se od něj očekávalo, a že to nebylo nic pro mě pozitivního, to mi bylo jasné i bez ptaní.

„Poslyšte... nemusíte to udělat, víte?“ pokusila jsem se mu to vymluvit a v duchu se mi vybavila Diana, která by si v takové situaci vedla nepochybně lépe. „Nikomu nic neřeknu... jenom mě nechte jít... Prosím...“

Povšimla jsem si, že jeho pozornost upoutal prsten, který jsem nosila na prostředníčku levé ruky, tenký stříbřitý kroužek s krásnými rytinami, podle mých rodičů dědictví po mé pravé rodině, a přestože to byl můj oblíbený, pořád jsem si ho necenila nad svůj život.
„Chcete ho?“ zeptala jsem se v naději, že bychom se mohli domluvit, a rovnou jsem ho začala stahovat, jen abych přestala, když ten muž odmítavě zavrtěl hlavou.

„Nech si ho...“ pronesl lehce zastřeným hlasem, který by mi připadal moc příjemný, kdyby se mi ovšem jeho majitel zrovna nechystal ublížit. Tedy aspoň pokud se mi ho nepodaří nějak přesvědčit, že to není dobrý nápad...

„Vážně byste mě měl nechat jít, už kvůli svému vlastnímu bezpečí,“ zkusila jsem to jinak. „Ti lidi, co mě honili, mě chtějí zavřít do karantény, protože mám nějakou hroznou nemoc... a věřte mi, že tu byste fakt chytit nechtěl...“

„Já vím...“ přisvědčil jen, načež vytáhnul dost hrozivě vyhlížející nůž. „Proto radši nehodlám ponechat nic náhodě...“