15. díl

    Jakmile jsem se s Ingeborg rozloučila, stále plná pochybností, ale aspoň trochu uklidněná vědomím, že na to nejsem docela sama, už jsem to skoncovat nechtěla. Nebo přinejmenším ne hned, když tu byla naděje, že by všechno mohlo být zase dobrý.

Nechala jsem nůž nožem a radši jsem se přesunula do koupelny, abych ze sebe štítivě sundala zakrvácené svršky, a dopřála si dlouhou horkou sprchu. Ale i když jsem se vydrhla sprchovým gelem hned dvakrát po sobě, stejně jsem se pořád necítila čistě. A po pohledu do zrcadla jsem se cítila ještě o něco hůř.

Diana měla pravdu, fakt jsem vypadala strašně, tak trochu jako zombie. V bledé panenkovsky kulaté tváři působily moje oříškově hnědé oči až nepřirozeně velké, zčásti proto, že je rámovaly tmavé kruhy z nevyspání; asymetrické mikádo, které mi na nejdelší straně sahalo jen mírně pod ramena, už opět naléhavě volalo po zastřihnutí. Aspoň že barvu vlasů jsem nemusela řešit, tu jsem měla od přírody mahagonovou a byla jsem s ní na rozdíl od své nepříliš závratné výšky a ničím pozoruhodného hrudníku spokojená.

Michael mě během jedné slabší chvilky nazval poměrně hezkou a to byl asi tak maximální kompliment, v jaký jsem mohla doufat. Protože vedle klasicky krásné Diany a přírodou štědře obdařené Karen jsem působila k uzoufání fádně. Nemluvě o tom, že obě byly vyšší než já, což ještě neváhaly podpořit vysokými podpatky, ke kterým jsem se já přinutila jen zřídkakdy, protože jsem se na nich nikdy nenaučila pořádně chodit.

Mohla jsem se pak divit, že se můj princ na bílém koni dosud nedostavil, když jsem ani vzdáleně nepřipomínala princeznu? Ostatně pokud dojde na nejhorší, tak brzo ztratím i svou lidskou podobu a ačkoli jsem si leckdy představovala, jaké by to bylo, kdybych vypadala jinak, tohle rozhodně nebyla ta proměna, o které jsem snila.

Navíc jsem vážně pochybovala, že by mě vlkodlačí smečka – pokud tedy vůbec něco takového existovalo – ochotně přijala mezi sebe, spíš bych se vsadila, že by se to neobešlo bez ošklivé rvačky. A tak nějak jsem si nedělala iluze, že bych z ní mohla vyjít vítězně nebo aspoň bez nějaké větší újmy, mé základy sebeobrany opět jednou zcela k ničemu. Zbývalo mi jenom doufat, že to až tak daleko nezajde... že Kevinova prateta, ať už se mi po telefonu zdála sebedivnější, ví, jak to prokletí zvrátit, a postará se, aby vše bylo jako dřív.

Jenže když jsem se vrátila do pokoje, zamotaná do ručníku, a spatřila Dianu, jak si do kufru hozeného na posteli chvatně cpe svoje věci, došlo mi, jak bláhové přání to bylo.

„Co to děláš?“ zeptala jsem se, třebaže to bylo více než zjevné.

„Stěhuju se ke Karen,“ odpověděla mi odměřeně a mně z toho všeho bylo najednou strašlivě do breku. Nejspíš to poznala, protože trochu zmírnila svůj tón. „Zatím je to jenom na pár dní... Její spolubydlící onemocněl někdo z rodiny, tak musela narychlo odjet...“

„Aha,“ nevěděla jsem, co jí na to říct. Na jednu stranu bylo asi lepší, že tady nebude, protože jsem si fakt nebyla jistá, jak dlouho udržím svůj hlad pod kontrolou. Na tu druhou jsem ale měla hrozný strach a zoufale si přála mít vedle sebe někoho, kdo by mě podpořil a ujistil, že se to všechno zase spraví.

„Myslím, že to tak bude lepší pro nás obě...“ zatvářila se Diana, jako kdyby mi tím prokazovala bůhvíjakou laskavost. „Samozřejmě kdybys změnila názor a rozhodla se přece jen vyhledat adekvátní pomoc, tak moje nabídka pořád platí, ano?“

Po tomhle jsem měla chuť ji poslat k čertu, ale přinutila jsem se aspoň s dost nuceným pousmáním přikývnout.

„Tak fajn,“ usmála se i ona a na rozdíl ode mě to působilo i upřímně. Ale ten výraz se rychle změnil, jakmile na jídelním stolku začal zvonit můj mobil a ona se pro něj natáhla, aby mi ho podala.

„Kevin? Můžeš mi, Eliso, vysvětlit, proč by ti měl volat?!“ zeptala se mě podezíravě, jako kdyby snad vážně věřila, že bych ho mohla něčím zaujmout, když má někoho tak dokonalého, jako byla ona.

„Bere mě zítra za tou svou příbuznou, to je celý,“ trhla jsem celkem lhostejně rameny, protože jsem fakt neviděla důvod, proč z toho dělat nějakou vědu. Ale Diana to zřejmě viděla poněkud jinak.

„No, to se mi snad zdá! Ty mrcho!“