18. díl

    Natrénováno jsem sice celkem měla, ale díky tomu, že jsem se už předtím necítila moc dobře, a nejspíš taky proto, že jsem letěla jako o život, tak jsem do kavárny vpadla úplně bez dechu a samozřejmě hned upoutala pozornost snad všech přítomných.

Zachytila jsem Dianin nepřívětivý pohled, i ten vyčítavý od Karen, jako kdyby to byl její kluk, na něhož jsem měla údajně políčeno, ale mě v ten moment zajímal jenom Kevin, který seděl vedle Diany a tvářil se jako spráskaný pes. Normálně by mi ho bylo líto, protože bylo zřejmé, že si musel kvůli mně leccos vyslechnout, ale zrovna teď mi na nějaký soucit nezbýval čas.

„Ahoj, máš to pro mě?“ dotazovala jsem se udýchaně a co chvíli jsem mrkla ke dveřím, abych se ujistila, že se mí pronásledovatelé dosud neobjevili. Což ovšem mým přátelům neuniklo.

„Nač ten spěch?“ zeptal se John, sedící naproti Karen. „To se u nás ani neposadíš? Možná bychom to všechno mohli ještě probrat.“

Raději jsem na to nereagovala, protože jsem si rozhodně nemohla dovolit pouštět se do delších debat. Místo toho jsem se prosebně zadívala na Kevina. „Keve...“

„Já fakt nevím, Elo...“ váhal k mé totální frustraci. „John má pravdu... možná bychom si o tom měli ještě promluvit...“

„A o čem, hm?!“ vystartovala jsem na něj, rozzlobená jeho nerozhodností. „Copak ty víš, jak mi pomoct?!“

„To ne... ale fakt pochybuju, že by to mohla vědět moje prateta...“ snažil se mi to Kevin vymluvit a já se ani nemusela podívat na samolibě se tvářící Dianu, abych poznala, že je to její práce.

„Možná ne, ale za zkoušku to stojí, ne?“ odmítala jsem se tak rychle vzdát, ale jeho odmítavý výraz mě rychle obral o poslední zbytky nadějí. „Keve, prosím...“ zažadonila jsem docela nedůstojně, za což jsem si od Diana vysloužila další znechucený pohled.

„Ty prostě nevíš, kdy přestat, co?“ poznamenala s despektem a protože nikdo z mých přátel nevypadal, že by zastával jiný názor a byl ochotný mi pomoct, opustila jsem bez dalšího slova kavárnu, s úlevou kvitující, že se u ní zatím neobjevil nikdo, kdo by o mě projevoval nějaký zvláštní zájem.

Otázkou ovšem zůstávalo co dál. A jelikož jsem stejně potřebovala zjistit, kde Ingeborg bydlí, vytáhla jsem mobil a vytočila její číslo. Zvedla to hned, skoro jako kdyby můj telefonát čekala.

„Dobrý den, Elisabeth. Jak se ti dnes daří? Hádám jsi toho v noci moc nenaspala, že?“ tipovala – a nebo jí to možná prozradily karty, těžko říct – každopádně její nefalšovaná starost o mě nebyla po té studené sprše od mých kamarádů vůbec nepříjemná.

„Mám trochu problém, jak se k Vám dostat. Protože Kevin si to bohužel rozmyslel,“ svěřila jsem se jí, zatímco jsem nepřestávala sledovat okolí, abych případně včas zareagovala, kdyby po mně zase někdo šel. Jenže když se pak ona už dobře známá parta, posílená navíc o dva nové muže, skutečně objevila, nevěděla jsem najednou, co si počít.

Možná bych se na to měla vykašlat a jít s nimi... ale všechno uvnitř mě řvalo, ať to nedělám, ať uteču, dokud je čas... Jenže na druhou stranu co když tahle má paranoia byla jen další z příznaků té choroby? Navíc podle toho, jak se ta sestra chovala, tak by to mohlo být i nakažlivé a já rozhodně nechtěla nikoho ohrozit, to bych si prostě na svědomí nevzala.

Mlhavě jsem vnímala Ingeborgřin hlas, jak se čím dál naléhavěji ptá, co se děje, proč jí neodpovídám, a vím, že jsem si říkala, že bych ji měla ze slušnosti aspoň informovat, že nejspíš na tu naši domluvenou schůzku nedorazím, jenže jsem byla jako ochromená… malý strnulý králíček, který bezmocně sleduje, jak se k němu blíží hladový had. A přestože jsem věděla, že to bude znamenat můj konec, nedokázala jsem se za boha přimět pohnout z místa.

A to ani v okamžiku, kdy se jakoby odnikud přiřítilo sportovně vyhlížející černé auto a zabrzdilo přímo u mě.