11. díl

    „Eliso, jestli chceš, tak tě za tím psychologem doprovodím... nejsi na to sama, rozumíš?“ spustila opět Diana, ale já se navzdory jejím slovům cítila odstrčená a nechtěná. Přesně jako doma. „Nejdřív si ale musíš přiznat, že máš problém...“ pokračovala a tady už jsem to nevydržela a hrubě jsem ji přerušila.

„Jo, to mám! A taky ho hodlám řešit!“ vyštěkla jsem na ni ostře. „Ale než půjdu za cvokařem, tak chci zkusit ještě jiný možnosti!“

„To, cos navrhovala, ale přece žádná možnost není!“ zavrtěla Diana nesouhlasně hlavou a Karen jí ochotně přizvukovala.

„V čem si myslíš, že ti to pomůže?! To jako věříš, že tě pronásleduje pomstychtivý duch, který tě terorizuje tím, že ti hojí zranění?!“ rovnou se mi vysmála a John se neubránil, aby se její poznámce krátce nezasmál. Blbec jeden!

Čím déle jsem se na své přátele dívala, tím víc jsem se divila, co nás vlastně drží pohromadě. Jistě, Diana byla má spolubydlící, tak bylo celkem přirozené, že jsme se po čase spřátelily, a když začala chodit s Kevinem, přidal se k naší malé partě i jeho kamarád John s Karen, což byl přesně ten moment, kdy jsem se začala cítit poněkud nadbytečná. Protože sebevědomá Diana si mnohem víc rozuměla s přidrzlou Karen než se mnou a já si vedle těch dvou připadala skoro neviditelná.

Nemluvě o tom, že jsem se neubránila jistému zahanbení, že jako jediná s nikým nechodím, což jsem ovšem svým krátkodobým úletem s Michaelem nijak zvlášť nevylepšila. Už jen pouhá vzpomínka na něj mě naplňovala zlostí a nechutí k sobě samé, že jsem něco takového vůbec připustila. Kdybych měla k tomu všemu ještě zjistit, že čekám jeho dítě, tak to už by mi asi vážně přeskočilo. Ale odmítla jsem se tím znepokojovat, dokud pro to nebyl důvod, protože teď mě podstatně víc trápila jiná věc...

Kradmo jsem se zahleděla na Dianin krk, tak útlý, tak sněhobílý, že jsem pod jemnou kůží mohla sledovat jemné pavučinky žilek, a na okamžik jsem musela zavřít oči, abych dokázala potlačit náhlé nutkání jí po něm skočit a uhasit svou žízeň. Ona si ale mé chování vysvětlila samozřejmě docela jinak a rozhodně se jí ani trochu nezamlouvalo.

„Můžeš se na mě aspoň podívat, když s tebou mluvím, Eliso? Tohle není zdvořilé! Copak nevidíš, že se ti snažíme pomoct?!“ napomenula mě a i když jsem věděla, že tímhle ji příliš nepotěším, neviděla jsem jiné východisko, než se odtamtud co nejrychleji klidit, dokud mám nad sebou aspoň jakous kontrolu.

„Jo, díky, já to zvážím a kdyžtak ti řeknu...“ odbyla jsem ji, zatímco jsem na sebe spěšně hodila bundu a se stručným rozloučením jsem utekla pryč, zcela ignorující jejich námitky a dobře míněné rady, které mi byly akorát tak na obtíž. A jelikož jsem nevěděla, co si počít, zamířila jsem po krátkém zaváhání na kliniku.

Doufala jsem, že si s doktorkou promluvím o svém zranění a že se mi ji podaří přesvědčit, aby mi udělala testy, zda je se mnou všechno v pořádku, ale k mému zklamání měl službu nějaký mladý doktor. Přesto jsem byla odhodlaná s ním svůj problém probrat. Přece jen měl přístup k mé složce a mohl si přečíst, že jsem byla ošetřena po pokousání psem, kdežto kdybych zašla k doktorovi ve městě, tak bych ho o tom jen těžko přesvědčovala.

Nervózně jsem čekala v malé místnůstce u sestřičky, až na mě přijde řada, a zatím jsem horečně dumala, jak mu onu nevšední záležitost nadnést a nepůsobit totálně nepříčetně. Jenže dřív, než jsem k tomu vůbec dostala příležitost, přivolal si doktor onu brýlatou boubelku k sobě, aby mu asistovala při nějakém vyšetření, a já osaměla.

Spíš jen automaticky jsem se rozhlédla kolem sebe, ovšem jakmile jsem tu věc zahlédla, už jsem od ní nedokázala odtrhnout zrak. Nikdy bych nevěřila, že mi stojánek se zkumavkami plnými vzorků krve bude jednou připadat tak zajímavý, a rozhodně bych si netipla, čeho všeho jsem pro tu trochu rudé tekutiny schopná.

Než se sestra vrátila, měla jsem dvě plastové ampule v kapse a s omluvným pousmáním jsem jí vysvětlovala, že už nemůžu déle čekat, protože mi za chvilku začíná důležitá přednáška. A pak jsem si hned pospíšila zpátky na kolej, abych si svou kořist mohla v klidu vychutnat.