16. díl

    „Cože?“ zamračila jsem se na Dianu, zcela zaskočená jejím útokem. „Vždyť přece o nic nejde, akorát mě k ní zaveze! Jestli chceš, tak můžeš jet klidně s náma!“ nabídla jsem jí, ale ona to neocenila, spíš ji to ještě víc namíchlo.

„Že o nic nejde?! To si vážně myslíš, že nevidím, o co se tu snažíš?!“ sekla po mně zlostně. „Ach, Kevine, ty jsi tak udatný! Když budeš běhat se mnou, tak si na mě určitě žádný pes netroufne!“ pitvořila se zřejmě v jakési chabé imitaci mě a vyhlížela přitom čím dál víc nabroušeně. „Chceš mi snad namluvit, že jsi tím svým pochlebováním nic nesledovala?!“

„Jenom mi ho bylo líto, když jsi mu dávala takový kapky!“ ohradila jsem se, stále nechápající, jak mě může Diana obviňovat z nějakých postranních úmyslů.

„Jasně, protože já jsem ta zlá, kdežto ty bys k němu obdivně vzhlížela těma svýma velkýma kukadlama, co?!“ prskla skoro nenávistně. „Víš co?! Když ho chceš mít, tak si ho klidně měj! Ale pochybuju, že vám to spolu vydrží dlouho!“ zakončila svůj rozlícený výstup a s důrazným prásknutím dveřmi si to odštrádovala pryč.

Chvilku jsem za ní trochu v šoku zírala, ale naléhavé vyzvánění mobilu mě celkem rychle probralo a já si pospíšila, abych Kevinův hovor přijala. „Ahoj Keve, je něco novýho?“ vyzvídala jsem a snažila se znít, jako že se vůbec nic mimořádného nepřihodilo.

Protože to poslední, co jsem nyní potřebovala, bylo, aby si to snad chtěl ještě rozmyslet. Jak jsem ale správně předpokládala, tak mi naopak volal proto, aby mi sdělil, že mě zítra kolem poledne hodí k Ingeborg, pokud o to mám ještě zájem.

„Jasně, že mám ještě zájem!“ přisvědčila jsem rychle, než jsem se poněkud podezíravě zeptala, proč bych ho neměla mít.

„No... hádám, že už ti prateta volala...“ pronesl dost rozpačitě, jako kdyby se za ni styděl. „Poslyš... vím, že jsem jí asi neměl dávat tvý číslo... ale zněla... já nevím... jako kdyby ti fakt mělo jít o život... Doufám, že tě nějak moc neobtěžovala...“ lezlo z něj pomalu a zjevně se mu ulevilo, když jsem mu řekla, že je to v pohodě a že Ingeborg byla náhodou celkem milá.

„Tak fajn, takže jsme domluvení, jo? Zastavil bych se pro tebe kolem desátý, jestli ti to tak vyhovuje,“ navrhnul a já už mu to skoro odkývla, když jsem si vzpomněla na Dianu a i přes to, že jsem fakt neměla v úmyslu na Kevina něco zkoušet, stejně jsem se neubránila jistým výčitkám. Navíc Ingeborg předtím beztak říkala, že bude lepší ho z toho pokud možno vynechat...

„Poslyš, připadá mi zbytečný tě s tím otravovat... Kdybys mi dal adresu a půjčil auto, tak bych to určitě zvládla i bez tebe...“ řekla jsem mu a myslím, že jsem se víc snažila přesvědčit sebe než jeho, protože upřímně mě vyhlídka na to, že bych s Ingeborg měla být docela sama, dost znervózňovala. Ale zase jsem kvůli svému jistě zbytečnému strachu nechtěla působit ještě víc problémů v jeho vztahu s Dianou. A Kevin na to zřejmě nahlížel podobně, protože se mi to ani nepokoušel nějak rozmlouvat.

„OK. Jestli se chystáš ráno na kafe, tak ti tam vezmu klíčky,“ nabídnul mi rovnou, až mě trochu překvapilo, že je ochotný mi bez jakýchkoli okolků přenechat auto, když ví, že jsem si řidičák udělala teprve nedávno. Ale proč si stěžovat, že jo?

Zbytek dne se vlekl neskutečně pomalu a jelikož jsem z obavy, co bych mohla provést, raději ani nešla spát, tak i doba do domluveného srazu. Zkusila jsem ještě na internetu najít nějaké relevantní informace, ale nic zásadního jsem neobjevila, spíš jsem se z prohlížení obrázků všech těch děsivých krvelačných monster a čtení o hrůzných činech, kterých jsou schopna, akorát ještě víc vynervovala.

Nad ránem jsem si pak na pánvi udělala jeden jen mírně propečený steak a zapila ho pořádnou dávkou kávy, abych vydržela celý den vzhůru, ale ačkoli jsem si krátce nato dala ještě jeden hrnek, stejně jsem se cítila strašlivě unavená a dolámaná, jako kdybych prodělávala nějakou ošklivou virózu.

Jo, lykantropie holt není žádný med! pomyslela jsem si trpce, když jsem převlečená do tmavých džín a teplé mikiny, přes kterou jsem si vzala jen černou prošívanou vestu, zamířila do kavárny. A podle toho, jak se na mě úkosem zadívala sestřička z kliniky, na niž jsem cestou ke své smůle narazila, tak by se mnou v tomhle nejspíš souhlasila.

„Dnes ráno nám konečně přišly Vaše výsledky, slečno McMartinová... můžete jít nyní se mnou? Pan doktor by Vás ještě rád prohlédl...“