60. kapitola
Ano, uznávám, že jsem nehrála zrovna čestně, avšak poté, co jsem vyčerpala ostatní možnosti, mi zbýval již jen přímý útok. A já cítila, že jsem až příliš blízko svého cíle, než abych to opět vzdala. Koneckonců jsem to dělala pro Elenwë a ona sama začala mluvit o tom, jak je důležité, aby viníka stihnul patřičný trest. Což jsem byla i ochotná vlastnoručně zařídit, pokud nebude zbytí, akorát jsem musela nejprve odhalit jeho identitu.
„Elenwë, kdo to byl?“ zopakovala jsem svou otázku, když na mne má společnice zůstala jen v šoku zírat.
„Já… věru netuším, o čem to hovoříte… Nikdo takový není…“ vypravila ze sebe nesouvisle, avšak já tu zcela zjevnou lež odmítla přijmout. Sice jsem si uvědomovala, že můj přístup není tak citlivý, jak by si Lórien nejspíš přál, nicméně mi připadalo lepší to vyřešit hned a jednou provždy, než tu elleth nechat dál zbytečně trápit.
„Cožpak si nepřeješ jeho potrestání?“ udeřila jsem na ni nesmlouvavě. „Co když se ti pokusí ublížit znovu? Či někomu jinému? Vážně chceš tohle dopustit? Nést za to částečnou odpovědnost, neboť jsi neučinila zhola nic, abys tomu zabránila?“
„Nikomu nic nehrozí!“ nezamlouvala se jí má příkrá slova natolik, že se zmohla na překvapivě důrazný odpor. „Ani mně ne! Celé jste si to chybně vyložila!“
„Skutečně?“ povytáhla jsem skepticky obočí. „Pak mi to prosím objasni. Pověz mi, co se ti přihodilo a proč tak zoufale toužíš po svatbě?“
Elenwë chvíli jen mlčela, zatímco její slzami zalité oči mne snažně prosily, abych to nechala být. Avšak já předstírala, že jsem to nezaznamenala. „Ty dobře víš, že tím tvé trápení neskončí. Ne dokud tomu ty sama neučiníš přítrž.“
„Jak?“ vzlykla nešťastně a já zlehka sevřela její paži v konejšivém gestu.
„Postarej se, aby se to neopakovalo. Aby již nikdo více netrpěl. Ani ty,“ snažila jsem se jí dodat potřebné odvahy, avšak ona rezolutně potřásla hlavou.
„Já nemůžu! Nemůžu se tam vrátit! Již nikdy!“ vyrazila ze sebe s narůstající hysterií.
„Ale tam je přece tvůj domov… tvá rodina,“ byla jsem poněkud zaskočená, že by se toho všeho klidně vzdala.
Nejspíš si dosud plně neuvědomovala, jak velmi by tím ztratila. Zatímco já to věděla až příliš dobře. A musím přiznat, že třebaže mé dětství nebylo vždy úplně jednoduché, tak se mi po domově stýskalo. Po jednoduchém životě, který jsem tam vedla, po mých sourozencích a matce… a ano, i po mém otci, neboť jsem to brala jako své selhání, že mě nemiloval natolik, aby aspoň kvůli mně zůstal naživu. Kdybych jen byla tehdy přesvědčivější… kdyby mi uvěřil, že ho nezklamu… jistě by si onen svůj nešťastný čin rozmyslel…
Rychle jsem zaplašila nevítané vzpomínky a raději se znovu soustředila na Elenwë, jež tiše plakala, a já musela dát za pravdu Lórienovi, neboť i mně ten sotva slyšitelný zvuk drásal uši. „Přece toho muže nenecháš, aby tě připravil i o tohle,“ pokoušela jsem se ji trochu vyburcovat, jenže ona se na mne ani nepodívala.
„To se mu již dávno podařilo…“ zamumlala pouze.
Nespokojeně jsem se zamračila. „Tak přece bojuj! Vezmi si to zase zpět!“ zkusila jsem ji znovu vytrhnout z té její letargie a tentokrát na mne aspoň upřela své zarudlé oči.
„A nač? Stejně bych nikdy nedokázala zapomenout, co jsem tam byla nucena snášet,“ konstatovala prostě.
„Ani v bezpečí domova, obklopená těmi, již tě milují?“ chtěla jsem jí připomenout, že na to přece nebude sama, jenže výraz plný beznaděje, který se jí objevil ve tváři, mne celkem rychle zase umlčel.
„Nikde není bezpečno….“
Pronesla to tak zvláštním tónem… jako kdyby se mi snažila něco naznačit… upozornit mě, že mi dosud cosi zásadního uniká…
„Tvůj otec… ty ses mu svěřila, že?“ střílela jsem zcela naslepo. „Avšak on ti neuvěřil… To kvůli němu nyní pochybuješ i o svém bratrovi…“
Elenwë se trpce pousmála. „Otec neměl důvodů mi nevěřit.“
„Přesto nic neučinil…“ tipovala jsem dál a navzdory všemu, co mi má společnice zatím vyjevila, jsem si připadala ještě zmatenější než předtím.
„Och, to byste mu křivdila,“ ohradila se okamžitě. „Neboť on toho učinil více než dost!“
„O čem to hovoříš?“ nakrčila jsem nechápavě čelo, třebaže zpětně mi není vůbec jasné, jak jsem se po tomhle jejím sdělení mohla nedovtípit. Možná, že navzdory své minulosti jsem byla přece jen já tou naivnější. A nebo jsem jen zatvrzele odmítala přijmout takovou skutečnost?
„O čem?!“ opáčila Elenwë takřka zlostně, jako kdyby ji můj nedostatek důvtipu již značně obtěžoval. „Přece o všem těch výchovných lekcích, kterých se mi dostalo!“
„Myslíš ty lekce vybraného chování pro urozené dámy? To byli ti tví učitelé takoví pedanti, že mu to stále zazlíváš?“ vyzvídala jsem jako naprostá hlupačka a přitom si ještě říkala, že kdyby tahle elleth potkala Erestora, jistě by si takhle nestěžovala.
To jsem ovšem ještě netušila, co se dozvím vzápětí.
