57. kapitola

    První paprsky slunce mne zastihly v křesílku u okna, kam jsem se uchýlila, sotva jsem se probudila z Lórienova snu. Netrval dlouho, přesně jak mě varoval, přesto mi nečinilo potíže poznat, co přesně se v něm Elenwë přihodilo, a to navzdory tmě, jež v něm panovala. Neboť jediná silná svíce jí mohla jen stěží vzdorovat, stejně jako má společnice měla jen pramalou šanci se ubránit tomu neznámému ellonovi, který ji nutil být mu zcela po vůli. Zjevně se tak nedělo poprvé, neboť ona se kupodivu vůbec nevzpouzela a mlčky plnila jeho příkazy, pouze její usoužený výraz a vlhce se lesknoucí oči prozrazovaly, že jí to rozhodně není příjemné.

A já od té doby přemítala, kdo to byl a proč se rozhodl vybrat si za svůj cíl zrovna Elenwë a jak je možné, že jí nikdo z jejích nejbližších nepřispěchal na pomoc. Vždyť jim přece muselo být zřejmé, že s ní není něco v pořádku, leda by jí věnovali tak málo pozornosti, že jim to docela uniklo. A nebo se jim se vším svěřila, ale oni jí to nevěřili? Možná to pověděla svému bratrovi a on ji nebral vážně, to by přinejmenším vysvětlovalo, proč v něj nyní má tak malou důvěru. A proč se chce za každou cenu provdat, takřka za kohokoli, neboť i nemilovaný choť byl pořád lepším východiskem než to, co by ji po návratu do rodné vísky zřejmě opět čekalo.

Jistě, pořád tu byl ještě ten ellon, o němž se letmo zmínila – ten, jenž jí nosil květiny – avšak ani na jeho pomoc se nejspíš nedalo spoléhat. Ba co víc, z jejích slov jsem nabyla dojmu, že se mu přihodilo cosi neblahého. Je dost dobře možné, že zjistil, co jeho milou trápí, a pokusil se ji před tím násilníkem ochránit… což se ale ukázalo být nad jeho síly. A ona si jeho konec pochopitelně vyčítá. O tom, že by jí mohl ubližovat on sám, jsem neuvažovala ani na okamžik, to by o něm jistě nehovořila s takovou náklonností. Navíc bylo dost obtížné si ho představit, jak pro ni nejprve láskyplně trhá kytky a vzápětí jí nařizuje pokleknout před ním na tvrdou podlahu, aby mohl bezohledně zneužít její ústa pro své potěšení, zcela lhostejný vůči bolesti, již jí tím působil.

Jenže kdo to tedy byl? A co jsem s tím vším měla podle Lóriena učinit? Vážně jsem pochybovala, že by Elenwë utěšilo, kdybych jí sdělila, že jsou daleko horší věci, které se můžou elleth přihodit. Ne, to jediné, co jí skutečně mohlo pomoci se přes tu ošklivou zkušenost přenést, bylo vědomí, že jí ten ellon již nikdy více neublíží. A to dle mého úsudku nastane teprve tehdy, až ten orčí syn zmizí jednou provždy z povrchu Ardy! Neboť někomu, kdo nemá zábrany zneužít zranitelnosti elleth, se nedá věřit, že by ji nechal na pokoji, a to i kdyby na to byl ochoten dát své slovo!

Upřímně bych se ani moc nerozpakovala se o něj postarat sama, koneckonců jsme byli ve válce a tam venku umírali ellyn každičký den. Jeden takový, jenž si oproti nim smrt zasloužil, by se mezi tím při troše šikovnosti nějak ztratil. Jenže jsem cítila, že Elenwë potřebuje víc než to. Potřebovala, aby se za ni někdo postavil, aby si uvědomila, že na ní někomu záleží, a že to, co se jí přihodilo, si ani náhodou nezasloužila. Což ovšem znamenalo, že se toho úkolu bude muset zhostit její bratr, pokud se mi tedy mezitím podaří zjistit, kdo ten tajemný útočník je, a pak ještě Valandila přesvědčit, že je naprosto nezbytné, aby se konečně ujal své povinnosti a bránil sestřinu čest. A to nejspíš nebude úplně jednoduché, pokud tedy Elenwë nepřeháněla a on má o slovu ellith vskutku tak nízké mínění.

Zdá se, že ses již rozhodla, jak v této záležitosti konat… povšimnul si Lórien, jenž se nad ránem navracel do svých zahrad, aby si tam odpočinul po celonoční službě.

„Možná,“ nebyla jsem až tak přesvědčená o správnosti svého záměru. Nic lepšího mě však v tu chvíli nenapadalo a jelikož jsem mu přece slíbila, že se pro tu elleth aspoň pokusím něco učinit, nemohla jsem si dovolit nepodniknout vůbec nic. Otázkou jen zůstávalo, jestli mé počínání Elenwin stav akorát nezhorší.

„Povězte mi ještě,“ vyhrkla jsem rychle, než se ten Vala opět vydá na svou cestu. „To, co jste mi ukázal… bylo to to nejhorší, čím si musela projít, a nebo je toho víc?“ vyzvídala jsem pro jistotu a Lórienovo mlčení mi spolehlivě potvrdilo neblahé tušení, že to rozhodně nebylo vše.

Však jsem ti přece říkal, že to neměla v životě lehké… A že poslední, co nyní potřebuje, je někdo další, kdo jí ublíží… připomněl mi Vala s jemnou výčitkou, že jsem jeho slova nebrala tak docela vážně.

„Nu, bylo by to podstatně jednodušší, kdybyste mi prozradil, kdo ten ellon je! Jelikož je dost obtížné cokoli podniknout, když jsem zde zavřená a nemohu se tak vypravit do její rodné vesnice, abych se tam pokusila zjistit něco víc!“ povzdechla jsem si, rozmrzelá, že s tím Lórien činí takové tajnosti a zároveň ode mě očekává, že to všechno dám nějakým způsobem do pořádku.

Obávám se, že na tohle budeš muset přijít sama, nemínil mi to podle všeho ulehčit a já se nespokojeně zakabonila.

„To bude dost obtížné, když jsem tomu ellonovi neviděla ani jedenkráte do tváře a jeho hlas byl až přespříliš nezřetelný, než abych věřila, že bych ho jen na základě něj dokázala s jistotou určit!“ neskrývala jsem svou frustraci. „Kdyby se již aspoň navrátil ten její bratr, třeba něco užitečného ví a nebo si aspoň něčeho zvláštního povšimnul, ale takhle se nemám naprosto čeho chytit!“ postěžovala jsem si ještě, jen aby mne Lórien vzápětí zahanbil naprosto jednoduchým řešením.

A proč se prostě nezeptáš té, jež k tomu má nejvíce co říci?