54. kapitola

    „Riel…“

Lórienův tichý hlas se ozval jen malý kousek ode mě a přímo vybízel, aby k němu vzhlédla. Já však tvrdošíjně zírala na podlahu, neboť jsem se mu styděla čelit, stejně jako jsem se styděla za všechny své pochybnosti, o sobě i o Thranduilovi, což mi ovšem nijak nepomáhalo se jich zbavit, jen jsem se kvůli tomu cítila ještě hůře.

„Svět se přece nezbortí, když občas mineš cíl… Jak se ti ostatně již dříve párkrát podařilo,“ připomněl mi celkem zbytečně. „A navzdory tomu z toho pokaždé vzešlo i něco dobrého. Tak proč ti to zrovna nyní činí takové starosti?“

„Neboť mám pocit, že tentokrát ztratím naprosto vše, pokud selžu…“ zamumlala jsem sotva slyšitelně, ale Vala přede mnou to i tak zachytil.

„Možná jen kousek svého sebevědomí,“ pospíšil si mě uklidnit a ačkoli jsem se na něj nedívala, poznala jsem z tónu jeho hlasu, že se usmívá. „Avšak rozhodně ne sebe… a ani Thranduilovu náklonnost, to mi věř.“

„A co vaši víru ve mě?“

„Najednou ti na ní záleží?“ zdál se být skoro překvapený. „Já o tobě ani v nejmenším nepochybuji, Riel. Jinak bych tě přece nežádal, abys pomohla Elenwë.“

„Ještě jste si to nerozmyslel? Ani když mne vidíte takto?“ zdráhavě jsem k němu konečně vzhlédla, s obavami, že z jeho tváře vyčtu, jak moc jsem ho svým chováním zklamala. Jenže nic takového jsem tam ke své úlevě nenalezla.

„Snad jsi nedoufala, že ano?“ opáčil s jemným pousmáním. „Právě když tě vidím takto, jsem ještě více přesvědčen o správnosti svého rozhodnutí. Neboť cítím, že to bude prospěšné i tobě…“

„V jakém ohledu?“ nechápala jsem, jak by mi cokoli, co pro Elenwë učiním, mohlo nějak pomoci, ovšem kloudné odpovědi jsem se přirozeně nedočkala.

„To ukáže až čas, Riel,“ nemínil mi toho Lórien prozradit příliš. A nebo mu to taktéž zůstávalo skryto, pokud se tedy v tomhle ohledu rovnou nemýlil. „Myslím, že místo těch svých spekulací by ses měla raději opět chopit luku,“ doporučil mi s drobnou výtkou stran mých pochybností. „Neboť jakkoli se ti to může v tuhle chvíli jevit nepravděpodobné, cosi mi říká, že se ti tvé schopnosti budou poměrně záhy hodit…“

„Tak cosi Vám říká?“ zopakovala jsem po něm značně skepticky, neboť jsem nevěřila, že by o tom vážně nevěděl něco bližšího, avšak dál jsem se nevyptávala. Jednak by mi o tom rovnou pověděl něco víc, kdyby to uznal za vhodné, a pak… kdo by chtěl znát příliš ze své budoucnosti, když ta mu podle všeho mnoho radostí nechystá?

„Pokusím se být připravená…“ přislíbila jsem neurčitě a navzdory vágnosti svých slov jsem byla pevně odhodlaná se do toho pustit co nejdříve. Tolik mně samotné tahle má dosavadní nečinnost vadila a dokázala jsem si dost živě představit, co by mi k tomu asi řekl Thranduil. A jakým způsobem by se mě rozhodl za mou nedisciplinovanost potrestat…

Ta představa mi okamžitě vehnala horkost do tváří a já chvatně sklonila hlavu, aby si toho Lórien nepovšiml. „Je to od Vás stejně laskavé, že hodláte riskovat hněv Valier kvůli nějaké elleth,“ plácla jsem ve snaze zakrýt své původní myšlenky a on naštěstí tuhle změnu tématu akceptoval.

„Pokud tím zmírním Elenwinu bolest, pak tu oběť přinesu rád,“ odvětil, než mě požádal, abych si lehla, a já poněkud rozechvěle uposlechla.

„Bude ti muset postačit kratinká chvilka. Neboť si vážně netroufám trápit tu nebohou elleth příliš dlouho,“ upozornil mne ještě a já se trochu trpce ušklíbla.

„Škoda, že v mém případě jste takové zábrany neměl!“ nemohla jsem mu nevyčíst, že mne sužovaly noční můry s děsivou pravidelností, aniž by se tenhle Vala staral, jakou trýzeň mi jimi působí.

„A ty vážně věříš, že bys na svou minulost dokázala zapomenout, kdyby jich nebylo? Že by ses přes to celé dokázala jednou provždy přenést?“ zapochyboval, čímž mne nijak zvlášť neupokojil, právě naopak.

„Aspoň jsem se o to mohla pokusit, jen kdybyste mne nechal být a neustále mi ty hrůzy nepřipomínal!“ vyštěkla jsem na něj a musela se v tu chvíli hodně přemáhat, abych zůstala dál ležet. „Jak jste jen mohl?! Proč?!“ dožadovala jsem se aspoň důrazně odpovědi a on přešel k čelu postele a lítostivě se na mě zadíval.

„Cožpak to není zřejmé?“ pronesl tiše a když jsem se na něj dál nevlídně mračila, došlo mu, že s tímhle se opravdu nespokojím. „Bylo to proto, aby se tvá mysl dokázala postupně smířit s tím, co se přihodilo.“

„Tím, že jste mi ty strašlivé chvíle pořád dokola připomínal?!“ nechápala jsem, jak může tohle vůbec vyslovit, natožpak aby to mínil vážně. „Cožpak si vůbec neuvědomujete, co jste mi tím způsobil?!“

„Ne, Riel, to ty si vůbec nic neuvědomuješ!“ odvětil tónem, který jsem od něj slyšela poprvé. A vlídnosti v něm bylo pramálo. „Avšak brzy se to dozvíš…“ přislíbil mi takřka zlověstně a než jsem se stačila zeptat, co to má znamenat, zakryl mou tvář černým šátkem lehoulinkým jako pavučinka a já se v mžiku octla v říši snů, jejímž byl on svrchovaným vládcem.