53. kapitola

    „Ještě máš poslední možnost si to rozmyslet,“ upozornil mne jemně Lórien, jakmile jsem zdráhavě usedla na okraj lůžka, prsty tak křečovitě zabořené do matrace, až mě z toho rozbolely klouby, a krk podivně stažený, že jsem raději jen zavrtěla hlavou.

Na to, abych se vyjádřila nahlas, mne až příliš tížilo pomyšlení, čeho se právě vzdávám. Jenže copak jsem mohla s klidným svědomím předstoupit před Thranduila – byť jen ve snu - a žádat od něj pochopení a lásku, když bych se v tu chvíli neskutečně nenáviděla? Když bych se více než kdy jindy hanbila sama za sebe a své činy… a nenáviděla tu, jež se ze mne stala? Bezcitnou a sobeckou elleth, která se stará pouze o sebe…

Vždyť svého malého bezbranného synka jsem opustila… a rovněž tak svého chotě, který měl navíc uvěřit té kruté lži, že jsem po smrti… A ačkoli jsem se to snažila ospravedlnit tím, že jsem tehdy neměla na vybranou, ne pokud jsem chtěla přežít, stejně nebylo okamžiku, abych si to nevyčítala. Jak bych pak mohla žít s vědomím, že jsem někomu v nouzi odmítla svou pomoc? Na co bych se vymlouvala tentokrát?!

„Vím, že ti to jen stěží přinese nějakou útěchu, avšak nesmírně si cením toho, že ses takto rozhodla,“ pronesl Vala, jenž se přesunul od okna blíže ke mně, a já po něm loupla lehce vyčítavým pohledem.

„Mohla jsem snad učinit jinak?“ prohodila jsem s chabě skrývanou hořkostí. „Jste si zcela jist, že jí skutečně mohu být nějak užitečná?“ přeptala jsem se raději ještě jednou, třebaže jsem neočekávala, že by Lórien mezitím změnil názor.

„Je s podivem, jak velmi o sobě stále pochybuješ,“ pronesl namísto odpovědi, na jeho rtech opět ten náznak úsměvu. „Kdybys jen tušila, jak velkou moc doopravdy máš, sílu změnit chod dějin, zvrátit osudy mnohých, možná by ses sama až zalekla…“

„A to mi říkáte, abyste mě povzbudil a nebo vystrašil?“ skoro jsem se ušklíbla. „Tou mocí jste asi nemínil něco nadpřirozeného, že ne?“ neodpustila jsem si poněkud pošetilý dotaz a podle toho, jak se Vala zasmál, jsem ho tím zjevně pobavila.

„Jako kdyby ti bylo něčeho podobného zapotřebí!“

„Nu, občas by to nebylo na škodu…“ utrousila jsem suše a Lórien se tentokrát jen shovívavě pousmál.

„Však si poradíš i bez toho… s tím, co máš v srdci… a přesnou muškou.“

„Tak na tu bych se teď jen nerada spoléhala!“ nemohla jsem si nepovzdechnout a ani by mne nepřekvapilo, kdyby právě kvůli tomu to ten Vala vůbec zmínil. Přinejmenším jeho zdánlivě udivený výraz by tomu nasvědčoval.

„Ale… a copak se přihodilo? Ruce máš přece zdravé a zrak ti již též slouží. A pokud se nemýlím, byly ti tvé zbraně celkem záhy navráceny, nic ti tedy nezbraňuje, abys je konečně začala používat. Ostatně kvůli tomu jsi je dostala, nikoli aby ležely téměř zapomenuty v truhle…“

„Pokud víte toto, pak zcela nepochybně znáte i důvod, proč jsem tak dosud neučinila!“ odvětila jsem ostřeji, než jsem původně chtěla, neboť se mi ta jeho slova pramálo zamlouvala.

„Myslím, že si ho rád poslechnu,“ odtušil s provokativním pousmáním, za které bych ho tím lukem nejraději vzala po hlavě.

„To kvůli Amrasovi!“ odsekla jsem mu aspoň, ovšem on nijak zvlášť přesvědčeně nevyhlížel.

„Ach tak. Již jsem se obával, že to budeš svádět na nedostatek času, královu nelibost vůči této tvé činnosti či přílišný dohled tvé společnice, jež tě od toho zrazují,“ vysmál se mi zcela nepokrytě a já se na něj nevlídně zamračila.

„Naznačujete snad, že se pouze vymlouvám?!“ prskla jsem zlostně, zatímco jsem si s notným zahanbením vybavila, jak moc se mi roztřesou ruce pokaždé, když se jen dotknu luku. Copak mělo v tom případě vůbec smysl jít na cvičiště a pokoušet se trefit do terče?!

„Naznačuji, že Riel, již jsem poznal, by se neváhala svému strachu postavit čelem. Pokud to ovšem není docela jiný strach, jenž tě až takhle ochromil…“

„O čem to mluvíte?!“ svraštila jsem čelo ještě víc. „Z čeho jiného mám podle Vás strach?!“

„Ze selhání, Riel,“ sdělil mi stručně, jeho hlas prost jakéhokoli posměchu, pokud něco, tak jsem v něm zachytila spíše smutek. A já si uvědomila, že má pravdu.

Jistě, necítila jsem se s lukem v rukou příjemně, za což nad vší pochybnosti mohl ten strašlivý zážitek s Amrasem, jenže pouze ten by mne odradit nemohl. Neboť já se nebála, že bych se postavila na značku a nedokázala vůbec vypálit, jako toho, že tak učiním a docela minu. Vždyť lukostřelba byla nyní to jediné, co ještě zbylo z mého starého já… a pokud zjistím, že už nemám ani to, že tahle poslední součást mne se též nenávratně rozplynula, co se mnou bude… kým vlastně budu?

Rozhodně ne tou Riel, do níž se Thranduil kdysi zamiloval… možná právě tehdy, když ho trefila šípem… Jenže pokud ta docela zmizí… pokud se ze mě stane obyčejná elleth… třeba zrovna nějaká Arwen… jak by o mě mohl ještě stát? Jak by mi mohl kdy odpustit a přijmout mne zpátky?