51. kapitola
Uplynulo dalších čtrnáct dní. Čtrnáct dlouhých dní plných nenápadných i zcela přímých dotazů, narážek a poznámek, jimiž jsem doufala přimět Elenwë, aby se mi konečně svěřila. Jenže veškerá má snaha vyšla vniveč a nebýt toho podivného lesku v jejích očích, skoro bych již uvěřila, že přede mnou zhola nic netají, že jsem si to akorát po celou tu dobu namlouvala.
Ne že by o sobě nebyla ochotná hovořit vůbec, ovšem krom toho, že její rodiče jsou dosud živi a zdrávi a přejí si, aby se jejich dcera provdala nad svůj stav, a její starší bratr Valandil slouží v armádě, přímo v někdejší králově jednotce, jsem nic dalšího nezvěděla. A to jsem dokonce několikrát strávila část noci tajným vysedáváním u jejího lůžka v bláhově naději, že by snad mohla hovořit ze spaní a nechtěně mi tak prozradit a nebo aspoň naznačit, co tak dokonale skrývá pod tím zdánlivě nevinným zevnějškem. Jenže pokud ji vůbec nějaké špatné sny trápily, nedávala to na sobě nikterak znát a já, frustrovaná tím naprostým fiaskem, jsem si začínala notně zoufat.
I proto jsem byla oné noci dosud vzhůru, třebaže již připravená na lůžko, a ustaraně zírala z okna do tmy, zatímco jsem přemítala, co si počít. Má společnice mi dávno popřála příjemné sny a odebrala se do své komnaty k odpočinku a já věděla, že bych měla následovat jejího příkladu, jenže jak jsem měla pokojně usnout, když jsem stále netušila, jak se jí přiblížit?
Poslední dobou jsi toho mnoho nenaspala, Riel, povšimnul si Lórien, když mne míjel na své noční pouti a já se trpce pousmála.
„Vždyť jistě dobře víte, co mne tíží.“
To ano, připustil spíše neochotně a mě najednou napadlo, že pokud by někdo mohl mít ponětí o Elenwině tajemství, pak je to nepochybně on…
Nemám právo ti něco tak osobního vyzradit. Však tebe by též nepotěšilo, kdyby někdo znal podrobnosti z tvého života, pokáral mne Lórien ihned za tu nemístnou myšlenku.
„Nepopíráte však, že ta elleth něco tají…“ povšimla jsem si a jeho mlčení mi dalo za pravdu. „A nemůžete mi aspoň napovědět?“ zkusila jsem to znovu, ovšem on byl i tentokrát neoblomný.
Jsem si dobře vědom toho, proč to tak velmi toužíš odhalit, pravil s nádechem výtky. A ačkoliv si dokážu představit, že se ti tvůj pobyt zde příliš nezamlouvá, ani to ti nedává právo ublížit jiné bytosti, navíc takové, jež toho i beztak zkusila již více než dost.
„Vždyť já jí přece nechci ublížit!“ ohradila jsem se rozhodně, neboť třebaže jsem nemohla nazývat Elenwë svou přítelkyní, ani jsem neměla důvod považovat ji za nepřítele, koneckonců se ke mně chovala celkem mile a zatím ani nic nenasvědčovalo tomu, že by mi za mými zády nějak škodila.
Ovšem ani jí nehodláš pomoci či snad ano? opáčil Lórien a já si vzpomněla na tu naši nepříjemnou hádku ohledně úkolů, kterými mě měli Valar dle mého chybného úsudku pověřit, a se zahanbením jsem musela přiznat, že nemám nejmenší chuť někomu pomáhat. Vždyť já sama si nevěděla rady, tak jak bych mohla být užitečná jiným?
To jsem si myslel… odtušil Vala lehce zklamaně. Po mně žádáš, abych porušil jedno z pravidel tím, že ti odhalím věci, jež ti nepřísluší znát, avšak ty přitom máš na zřeteli pouze své vlastní zájmy.
„Co po mně vlastně chcete?!“ sykla jsem podrážděně. „Mám snad slíbit, že jí pomohu?! Jak bych tak mohla s čistým svědomím učinit, když nemám nejmenší tušení, co ji trápí?! Co když to ani není v mé moci?!“
Zatím jsi to nezkusila či snad ano? utnul Lórien mé protesty nezvykle rázně. A vlastně jsem tomu rád, neboť Valier mi výslovně kladly na srdce, abych tě starostmi cizích nezatěžoval, když máš již dosti těch svých. Jak se zdá, byly jejich obavy liché, neboť ty jsi zjevně plně soustředěna na svůj úkol a odmítáš se nechat kýmkoli rozptylovat… konstatoval poměrně neutrálním tónem, avšak po jeho předchozích slovech jsem vážně pochybovala, že by to bylo míněno jako lichotka.
„Víte přece, že nemám na výběr… Musím se odsud nějak dostat…“ hlesla jsem, náhle zahanbená tím, že bych skutečně byla schopná odmítnout někomu pomoct.
Nu, pak je tu stále ještě ona první možnost… připomněl mi, avšak já zavrtěla hlavou, neboť jsem si vážně nedokázala byť jen představit, že bych svou společnici měla napadnout.
Potom se ovšem zdá, že ti nezbude nic jiného, než zde vyčkat konce války… odtušil Lórien a mně připadalo, jako kdyby se mi vysmíval.
„A nemůžete mne aspoň nechat nahlédnout do jednoho z jejích snů? Jen na docela malou chvilku…“ pokoušela jsem se ho ještě přemluvit, ovšem podle všeho jsem ho tím proti sobě akorát ještě více popudila.
Pročpak? Abys jí mohla vyhrožovat, že její tajemství vyzradíš, pokud ti nebude nápomocna? otázal se mne s neskrývanou nechutí. Tomuhle já rozhodně napomáhat nehodlám, neboť duše této elleth je až přespříliš křehká a jen nepatrně schází, aby se roztříštila docela. Pokud tě však ani toto nedokáže odradit, prokaž aspoň toliko milosrdenství, abys ji v takovém případě nenechala trpět dlouho…
