58. kapitola
Samozřejmě, že jsem se nehodlala zeptat Elenwë přímo, ostatně tohle ani Lórien neměl na mysli, když o tom hovořil. Mohla jsem se však znovu pokusit ji přimět k větší sdílnosti. Neboť nyní, když jsem konečně zvěděla, jakého charakteru to její trápení je, jsem měla přece jen lepší vyhlídky na to, že uspěji, než předtím. Jen jsem si při tom musela počínat obratně, abych tuhle svou dost možná poslední příležitost nepromarnila, naneštěstí mi však příliš času na nějaké sáhodlouhé rozmýšlení nezbývalo. Na druhou stranu to tak možná bylo i lepší, aspoň to představení, které jsem pro ni sehrála, působilo dostatečně věrohodně.
Pro začátek jsem se výjimečně sama neustrojila ani neučesala, přestože jsem tak obvykle činila, místo toho jsem zůstala sedět u okna, tvář odvrácenou a ramena nešťastně svěšená, a tuhle jednoznačně skleslou pozici jsem nezměnila, ani když se Elenwë objevila v mých komnatách, aby mi popřála dobrého rána a poněkud překvapeně se mě otázala, zda si přeji pomoci s oblékáním.
„To nebude potřeba,“ odvětila jsem úmyslně rozechvělým hlasem. „Jelikož jsem se rozhodla strávit dnešní den ve svých komnatách. A ocenila bych, kdyby přitom nebyla rušena.“
„Necítíte se dobře, má paní?“ činila si má společnice ihned starosti a já odmítavě potřásla hlavou.
„Nic mi není. Prostě jen nemám náladu na něčí společnost,“ odbyla jsem ji a přesně jak se dalo očekávat, jsem tím akorát ještě více upoutala její pozornost.
„Přihodilo se něco? Vždyť ještě večer na Vás nebylo nic znát… a nyní vyhlížíte tak utrápeně…“ zdála se být upřímně znepokojená, třebaže jsem si nebyla jistá, jestli se jen neobává, aby ji někdo nenařknul, že zanedbala své povinnosti, když si dříve nepovšimla mého rozpoložení.
„To kvůli tomu snu…“ přiznala jsem naoko zdráhavě. „Nechápu, proč nám Valar aspoň ve spánku nemohou dopřát oddechu. Cožpak nestačí všechny ty hrůzy, jež prožíváme během dne? Proč to celé musíme zakoušet ještě v noci? Jaký to má smysl? A jak proti těm přízrakům bojovat, když nejsou skutečné?“ padala ze mě jedna otázka za druhou, aniž bych na svou společnici byť jedenkráte pohlédla, má tvář stále skrytá za závojem lehce rozcuchaných vlasů, můj tón patřičně zoufalý a zároveň nahněvaný, což se zdálo být přesně tou kombinací, jež si ji získala.
„Vím, jak Vám je, též jsem si tím prošla,“ pravila sotva slyšitelně. „Naštěstí to časem ustalo… A věřím, že u Vás to bude podobné… Jen to musíte ještě chvilku vydržet, neboť zatím je to až příliš čerstvé…“
„Čerstvé?“ zopakovala jsem po ní a konečně se na ni zadívala, přestože jsem měla jisté obavy, zda tím své dosavadní úsilí akorát nepokazím. „Mně se však nezdálo o tom, co se přihodilo nyní… a o to to bylo horší… Neboť jsem se mylně domnívala, že se mi již podařilo na to zapomenout…“ Tady jsem se na okamžik odmlčela a utrápeně si povzdechla, abych učinila potřebný dojem.
„Jenže některé věci nejspíš nelze zapomenout… jakkoli moc se o to jeden snaží…“ hlesla jsem na závěr svého nesouvislého projevu a ani jsem nepociťovala žádné výčitky, neboť jsem vlastně nelhala. To proto, že jsem přitom myslela na svou pohnutou minulost… a na to, jak velmi bych si přála ji jednou provždy pohřbít. Byla jako jed, jenž mi koloval v žilách… a přestože nebyl až natolik silný, aby mne zahubil, nepřestával mi otravovat život. A bylo naprosto lhostejné, kolik své krve ještě proliji, té špatné se ani tak nezbavím. To jsem až moc dobře věděla… neboť jsem to již tolikrát zkusila…
„Je mi velmi líto, že se takto trápíte,“ ozvala se Elenwë po chvíli tíživého ticha a ve tváři se jí přitom zrcadlila její vlastní bolest, již se snažila tak dlouho potlačovat. „Avšak přece to nemohlo být nic závažného, vždyť jste byla dcerou jednoho z králových velitelů, kdo by si troufl Vám ublížit? Možná tomu pouze přikládáte zbytečně velkou váhu… a sama sebe trýzníte, ač k tomu nemáte důvodu.“
Trpký úsměv, který zvlnil mé rty, jsem ani nemusela předstírat. Ano, nyní jsem již věděla, co mou společnici trápí, a dokázala jsem tudíž pochopit, že ve světle toho, čím si byla nucena projít, jí mé starosti musejí připadat malicherné. O to víc mne lákalo se jí svěřit se všemi těmi strašlivými momenty mé minulosti, aby si uvědomila, že to, co se jí přihodilo, jakkoli ponižující a hrozné to pro ni tehdy bylo, není vlastně ničím v porovnání s tím, co jsem zakusila já.
Jenže podobnou upřímnost jsem riskovat nemohla, a proto jsem se jí po krátkém rozmítání rozhodla prozradit pouze malý zlomek ze svého života… a ten ještě pro jistotu oprostit o ty nejhorší detaily. Leda bych zjistila, že tohle pro ni není ničím neznámým, v tom případě jsem byla připravená zajít ještě o kousek dál, jen aby se mi jí konečně podařilo přiblížit.
Zatím se však nezdálo, že by to bylo zapotřebí, neboť šokovaný výraz, s nímž na mě Elenwë hleděla, když jsem jí svůj příběh pověděla, svědčil o tom, že jsem tím na ni doopravdy zapůsobila. A že něco takového ani náhodou neočekávala.
„Však jsem ti říkala, že ani zbraň ti v některých situacích nepomůže,“ připomněla jsem jí a raději se opět odvrátila, to aby si nepovšimla, jak velmi se za své selhání hanbím. Hořkost ve svém hlase, když jsem znovu promluvila, jsem ale tak docela potlačit nedokázala.
„Můj otec pevně věřil, že když mě naučí bojovat, dovedu se případnému útoku ubránit… a já v to věřila také… Dokud jsem se na vlastní kůži nepřesvědčila, jak hrubě jsme se oba mýlili…“ pronesla jsem, stále ještě znechucená sama sebou, že jsem se navzdory svému výcviku nechala Belegem tenkrát v té jeskyni zcela překvapit.
Neboť právě o téhle ošklivé zkušenosti jsem Elenwë vyprávěla.
