52. kapitola

    Lórienova žádost mne zcela zaskočila. „Neměla jsem tušení, že je to až takhle vážné…“ byla jsem tím upřímně překvapená, neboť vzhledem k Elenwinu věku a tomu, co se mi doposud podařilo zjistit, jsem usuzovala, že se má společnice zamilovala do nevhodného ellona. Aspoň tedy z pohledu svých ambiciózních rodičů, kteří tomu vztahu podle všeho nepřáli. Valova slova však naznačovala, že ta mladinká elleth skrývá ještě něco podstatně horšího…

„Zrovna tebe to zaráží?“ opáčil Lórien, tentokrát již ve své hmotné podobě, jeho háv téměř tak černý jako noční obloha, zatímco jeho stříbrně zářící oči, ne nepodobné dvojici hvězd, si mě zkoumavě prohlížely. „A přece sis toho již v útlém věku vytrpěla podstatně více než jiní za celý život…“

„Proč to zmiňujete?“ zeptala jsem se podezíravě a on se lehce pousmál.

„Neboť mám pocit, že právě díky tomu bys této elleth mohla být schopná pomoci,“ odvětil bez vytáček. „Koneckonců od ní možná budeš potřebovat jistou laskavost… a pokud ti bude zavázána, je zde větší šance, že tě neodmítne, než když jí budeš sprostě vyhrožovat. Což je navíc v rozporu s kodexem vojáka, či se snad mýlím?“

Musela jsem uznat, že tohle zní podstatně lépe než můj původní plán. Akorát to mělo jeden háček. „Jsem ochotná to zkusit, jen nechci dávat další slib. Obzvláště ne takový, o němž si nejsem jistá, zda je v mých silách mu dostát.“

„Jenže jak mám potom věřit, že je tvůj zájem opravdový a není veden pouze sobeckými pohnutkami?“ byl opatrný i Lórien a já mu to nemohla zazlívat. Ale přesto mne tím popudil.

„Copak mi nemůžete nahlédnout do mysli, abyste se o tom přesvědčil?! Obvykle tak přece činíte s náramnou oblibou!“ připomněla jsem mu uštěpačně.

„Já však nemám pochybnosti o tvé mysli, nýbrž o tvém srdci. A do toho nahlédnouti není ani v naší moci,“ přešel Vala velkoryse mou výtku a já lehce svraštila čelo.

„A co by Vás tedy přesvědčilo?“

Lórien si mne chvíli jen mlčky prohlížel, jako kdyby se sám nemohl rozhodnout. A nebo jen váhal, neboť věděl, že se mi jeho podmínka nebude ani trochu zamlouvat. „Když se na oplátku vzdáš něčeho, na čem ti skutečně záleží,“ pronesl posléze a než jsem mu stačila odseknout, že já už se nemám jaksi čeho vzdát, upřesnil mi, co ode mě vlastně požaduje. „Chceš nahlédnout do Elenwina snu? Umožním ti to… výměnou za onen společný sen s Thranduilem. Máš o to zájem i za těchto podmínek?“

„Tohle je Vaše jediná nabídka?“ zdráhala jsem se ji celkem pochopitelně přijmout.

„Ano. A věz, že mi ji někteří Valar budou notně zazlívat. A dost možná dokonce i samotný Eru,“ připomněl mi, jak velkou laskavost mi hodlá prokázat, přestože to nebude tak úplně zadarmo.

„A přesto jste ochotný to kvůli mně podstoupit?“

„Kvůli tobě ne, to pro Elenwë,“ odvětil s upřímností, která okamžitě zahnala vděčný úsměv z mých rtů. „Neboť strávila již příliš nocí proléváním slz, když si myslela, že všichni ostatní spí. Já však byl svědkem její bolesti… A ač ji projevovala zcela potichu, to z obavy, aby na sebe zbytečně neupozornila, drásalo mi to uši, tolik bezmoci a beznaděje v tom bylo…“

„A Vy vážně věříte, že tady něco zmůžu?“ byla jsem vůči tomu značně skeptická. A pravdou též bylo, to klidně přiznávám, že se mi prostě nechtělo přijít o to mé snové setkání s princem. Vždyť kdoví kdy a zda vůbec ho ještě spatřím…

„Kdybych tomu nevěřil, pak bych o tom s tebou vůbec nehovořil. Otázkou spíše zůstává, zda jsi ochotná něco obětovat, abys to aspoň zkusila,“ byla nyní řada na Lórienovi, aby se zatvářil pochybovačně. A já si stejně jako on předtím dala s odpovědí načas.

„Dobře víte, jak je tohle rozhodnutí nelehké… Vždyť je toho tolik, co jsem si přála princi říct…“ pronesla jsem tiše, ale i tak bylo k mému zahanbení znát, že se mi chvěje hlas. A já v tu chvíli Lóriena téměř nenáviděla, za to, že mne do takové pozice vmanévroval.

„Vskutku?“ pousmál se na mě s porozuměním a pokud věděl, jak nelichotivě o něm zrovna smýšlím, nedal to na sobě znát. „A co třeba?“

„Že ho velmi miluji…“ popotáhla jsem pateticky.

„To přece již dávno ví.“

„Že z mé ztráty nesmí nikdy ani náznakem vinit našeho synka…“ pokračovala jsem téměř šeptem.

„Vážně věříš, že by byl takové krutosti schopen?“ zvážněl Lórien a já poněkud zahanbeně sklopila zrak.

„Kdoví, co mu Oropher napovídá…“

„Navzdory tomu jsem si celkem jist, že jsou tyhle tvé obavy zcela zbytečné. Nemluvě o tom, jak velmi bys Thranduila ranila, kdybys je před ním vyslovila nahlas,“ upozornil mě káravým tónem a já cítila, že se ohledně něj nemýlí.

„Že se opět shledáme…“ hlesla jsem nakonec a srdce mi napětím takřka přestalo bít, když jsem čekala, co mi sdělí k tomuhle.

Jenže on tentokrát mlčel.