56. kapitola

    „Proč?“ hlesla jsem, ještě než jsem vůbec otevřela oči. „Proč jste si dal takovou námahu, abyste mne udržel naživu?“

Neboť nyní jsem již chápala, proč mě ve snech stále vracel do oné noci… ne proto, aby mne trýznil, jak jsem ho původně nařkla, nýbrž aby mě zachránil. Aby mi pomohl se přes to přenést, nepodlehnout zármutku, jenž ze mě pomalu vysával život a který by mne bez jeho zásahu zanedlouho zavedl do Námových síní čekání. On však v každé další vidině učinil ty události méně jasné, méně hrozivé, až z nich nakonec zbyl jen stín toho, co se skutečně událo, mlhavá vzpomínka, s níž jsem se časem naučila žít. Pravda, neobešlo se to bez ošklivých jizev na duši i mých zápěstích, avšak v porovnání s tím, jak mnoho jsem získala, to byla ještě malá cena.

„Neboť tohle je součástí mého poslání, Riel,“ odvětil Lórien již zase svým obvyklým poklidným hlasem. „Přinášet úlevu trpícím a přispět k uzdravení jejich duše, pokud je to možné. Naneštěstí v případě Elenwë jsem zcela bezmocný a věř mi, že pro mne není snadné jen přihlížet, kterak se trápí,“ přiznal mi a já přisvědčila, stále ohromená tím, jak velmi toho pro mne vykonal, aniž by za to ode mě něco očekával.

„Odpusťte…“ zastyděla jsem se znovu, že jsem kdy ten vzácný dar, jimiž jeho vidiny nepochybně byly, mohla považovat za pouhý klam bez valného významu. „Avšak stejně nechápu, jak bych zrovna já mohla uspět tam, kde ani Vy ne,“ unikalo mi stále, proč má ve mne takovou důvěru.

„A kdo by mohl Elenwë lépe poradit, jak se s tím vším vypořádat, než právě elleth, jež toho již tolik zkusila?“ opáčil v odpověď.

„Tohle si myslíte?“ téměř mě svými slovy pobavil. „Zřejmě jste neměl dosud mnoho příležitostí pohlédnout si mé zjizvené paže, jinak byste nemohl takto hovořit!“

„Co je pár takových jizev oproti těm, jež brázdily tvou duši?“ nemínil mne za ně Lórien kritizovat. „Jsi na sebe až přespříliš tvrdá, Riel. Cožpak si neuvědomuješ, jak obrovskou odvahu a odhodlání jsi projevila, když ses odmítla poddat svému osudu a dál kráčet po cestě vedoucí do Síní čekání?“

„To spíše Vy jste se tomu vzepřel, když jste vzdoroval Námovi a nezatratil mne jako mnozí jiní,“ pronesla jsem pohnutě. „Stejně jako nyní odmítáte opustit Elenwë.“

„Myslím, že to zbytečně zveličuješ, Riel. Pouze se snažím být nápomocen, kde to jde,“ odmítl být ten Vala obdivován za něco, co považoval za samozřejmé. A já to respektovala.

„Budu tedy následovat Vašeho příkladu a snad se mi povede aspoň trochu splatit svůj dluh vůči Vám,“ pravila jsem, odhodlaná učinit pro tu elleth co jen bude v mých silách, avšak Lórien k mému překvapení odmítavě zavrtěl hlavou.

„Nic jsi ode mě nežádala, a proto mi nejsi ani ničím dlužna.“

„Já to však vnímám jinak,“ odporovala jsem okamžitě a on to po krátkém přemítání přijal.

„Byl bych raději, kdyby ses tak rozhodla pouze kvůli ní,“ povzdechl si přesto a já lehce nakrčila čelo, zmatená a také poněkud rozladěná jeho postojem.

„Copak na tom záleží?“ nechápala jsem, proč stále otálí, když jsem mu svou pomoc již přislíbila.

„Samozřejmě že ano,“ odvětil a podle toho, jak se tvářil, tak to vážně nebral na lehkou váhu. „Neboť sebešlechetnější skutek má podstatně menší šanci na úspěch, pokud za ním stojí nesprávné pohnutky. A já bych jen nerad přihlížel, jak to vzdáš, sotva odhalíš, co přesně Elenwë trápí.“

„Domnívala jsem se, že mi věříte!“ cítila jsem se ukřivděně, že má o mně najednou tak nízké mínění. „Jestli o mně pochybujete, možná byste tento úkol měl raději svěřit někomu jinému!“

„V tom je právě ta potíž, Riel,“ pousmál se Lórien nevesele. „Neboť mne nenapadá nikdo jiný, kdo by se toho mohl zhostit lépe než-li ty. Upřímně věřím, že tys tou poslední nadějí, jež jí ještě zbyla. Jen bych si též přál neochvějně věřit, že máš dost sil, abys za ni bojovala a zvítězila. Naneštěstí se vzhledem k tvé minulosti nedokážu tak docela zbavit obavy, že by její tajemství mohlo znovu otevřít tvé staré rány a svrhnout tě do temné propasti zoufalství a bolesti…“ rozhodl se ke mně být zcela upřímný a já si v duchu říkala, že tímhle měl možná začít.

„To nejspíše ano, avšak nechtěl jsem tě zbytečně znepokojovat,“ přiznal s nádechem kajícnosti v hlase. „Neboť jsem si téměř jist, že Elenwiny démony dokážeš porazit, aniž bys přitom ohrozila sama sebe. Pochopím však, pokud nyní odmítneš. Obzvláště když tě ten návrat do minulosti vyvedl poměrně dost z míry…“ dozvěděla jsem se konečně důvod, proč najednou váhá a chce, abych se sama rozhodla, zda se na něco takového cítím být připravená.

A já měla sto chutí mu říct, že nejsem. Ne proto, že bych se obávala, co mě čeká a zda to skutečně zvládnu, ale protože jsem se dosud nesmířila s obětí, kterou za tohle všechno budu muset ještě přinést, jen abych Lórienovi ukázala, že to s tou svou pomocí myslím vážně. Jenže má čest mi velela jinak.

Když ke mně Vala natáhnul ruku s pavučinkovým šátkem snů, raději jsem zavřela oči, to aby si nepovšimnul, že se mi v nich lesknou slzy. Ano, dodržela jsem slovo a necouvla, tak jak se ostatně od vojáka očekávalo, a mohla jsem tak být na sebe prozatím hrdá… jenže já měla místo toho pocit, jako kdybych Thranduila znovu zradila.