59. kapitola

    „Já to nechápu…“ špitla Elenwë a její oči byly v tu chvíli zalité slzami. „Jak Vám mohl někdo něco takového provést? A proč? Kdyby se jednalo o muže lidské rasy… ti jsou známi svou surovostí a nedostatkem jakékoli kontroly nad svými nízkými pudy… avšak jeden z Eldar?“ zdála se být přímo šokována tím, že by se nějaký ellon mohl podobné odpornosti dopustit. A já si opět pomyslela, jak mladinká a naivní dosud je.

„Obávám se, že v některých případech nejsou ellyn o mnoho lepší,“ konstatovala jsem, poněkud zmatená jejím chováním. Vždyť i ji přece nějaký ellon nutil, aby mu byla po vůli, tak proč se tomu tak diví? „Třeba tehdy, když chtějí elleth udělit lekci o tom, kde je její místo.“

„Nu, doufám, že Váš otec udělil na oplátku řádnou lekci zase jemu!“ pronesla pomstychtivě a já k ní s lítostivým pousmáním opět vzhlédla.

„Já mu to neřekla… až příliš jsem se styděla…“ hlesla jsem a byla přitom upřímně zvědavá, jak se na tohle mé přiznání bude tvářit. „Navíc jsem měla pocit, že si to snad i zasloužím… vždyť mě otec učil, jak se ubránit… a já ho zklamala...“

„To přece není pravda! A jsem pevně přesvědčená, že ani on by si to nemyslel!“ pospíšila si mě ujistit, avšak já odmítavě zavrtěla hlavou.

„Tys ho neznala… nemáš ani ponětí o tom, jak přísný dovedl být na ty, s jejichž výkonem nebyl spokojen! Jak pohrdal jejich neschopností!“ pravila jsem a měla v tu chvíli před očima svého skutečného otce a zhnusený výraz, s nímž si mě tehdy přeměřoval, než mi sdělil, že jsem raději měla zemřít. „Již takhle jsem si vytrpěla dost… nač ještě snášet tu potupu, až bych mu o svém selhání vyprávěla? Nač riskovat, že mi na to toliko odpoví, že jsem si takový osud zasloužila?“ otázala jsem se jí přiškrceným hlasem a ani nemusela předstírat, jak mizerně se cítím. A pomalu jsem začínala chápat Lórienovy obavy, že by mne má snaha Elenwë pomoci mohla opět stáhnout na samé dno.

„To by zcela jistě neřekl!“ oponovala mi má společnice vehementně, avšak v jejím hlase zazníval i slabý náznak pochybností. „Vždyť se Vám věnoval, snažil se Vás chránit… připravit na život, jenž nás ellith čeká… a úděl s tím nevyhnutelně spjatý. Tak jak by Vás mohl hned po prvním nezdaru zatratit?“

„Neboť jsem se ukázala být jeho námahy nehodna, když jsem hned v první skutečné zkoušce naprosto selhala. A zradila tak důvěru, již do mě vložil,“ nemusela jsem nad odpovědí dlouho dumat. A cítila se po jejím vyslovení opět o něco hůř.

„Přece by musel chápat, že to bylo nad Vaše síly! A že jste neměla sebemenší šanci se ubránit!“ pokoušela se Elenwë má slova rozporovat, ovšem já věděla své.

„Můj otec byl hrdý muž… a jako takový by se s tím nikdy nesmířil…“ vypravila jsem ze sebe s obtížemi, mé hrdlo bolestivě stažené, jak jsem se ze všech sil snažila nerozbrečet. „Stejně jako by se již nikdy nedokázal podívat na mě tak jako předtím… neboť jsem svou nemohoucností nenávratně pošpinila jeho čest… a tohle se neodpouští…“

„Tohle však nevíte! Vždyť jste mu ani nedala šanci se k tomu vyjádřit!“ nezamlouval se Elenwë můj dle ní ukvapený soud. „Třeba by Vás překvapil, jen kdybyste k němu projevila o trochu více důvěry...“

„A ty bys to snad učinila?!“ osopila jsem se na ni se zlostí, kterou jsem nemusela hrát. Vždyť ani ona se s tím svým údělem nikomu z rodiny podle všeho nesvěřila a přece mne neváhá kritizovat za totéž?!

„Kdyby ti někdo takto ublížil… svěřila by ses s tím svému otci?“ otázala jsem se jí znovu, když mi hned neodpověděla, a tentokrát jsem zvolila přece jen o něco mírnější tón. „Vskutku?“

„Ovšem,“ přisvědčila a kupodivu se jí nějak podařilo, že to znělo i poměrně přesvědčivě.

Lhářko! měla jsem sto chutí jí vmést do tváře, avšak neučinila jsem tak. Místo toho jsem jen lehce potřásla hlavou a opět se zadívala z okna, zatímco jsem v duchu dumala, co si počít dál. Neboť zatím mi má upřímnost příliš nového nepřinesla, tedy vyjma bolesti, o které jsem si naivně myslela, že jsem ji již překonala.

„Možná právě proto se trápíte…“ ozvala se Elenwë po delší odmlce váhavě, zjevně rozpolcená, zda by o něčem takovém měla se mnou vůbec hovořit. „Jelikož nikdo za ten čin nebyl dosud potrestán… Není tedy vyloučeno, že by se to mohlo stát znovu… když ne Vám, pak někomu jinému…“

„A ty vážně věříš, že pomůže, když ten ellon bude za své odporné skutky pykat? Že pak bude možné na to celé zapomenout? Jednou provždy to uzavřít?“ vyzvídala jsem a ona s přesvědčením přikývla. A já jen doufala, že se nemýlí, neboť přinejmenším u mě se tohle nijak zvlášť neosvědčilo.

„Dobrá. Hádám, že beztak není mnoho co ztratit, že?“ zadívala jsem se na ni s lehkým úsměvem, který mi bezelstně oplatila. O to větší šok jí připravila hned má následující otázka. „Pověz mi tedy… kdo tě proti tvé vůli oloupil o nevinnost?“