55. kapitola

    Nejprve byla všude tma a já navzdory svému hněvu trnula, co si pro mne Lórien připravil. Přece jen jsem se nacházela v jeho říši, a tudíž mu zcela vydána na milost a nemilost, což vzhledem k jeho neomezené moci zde mě rozhodně nenaplňovalo klidem.

Ovšem Lórien se i nyní ukázal být podstatně smířlivější povahy než taková Yavanna, třebaže vize, kterou mi dopřál, se mi ani trochu nezamlouvala. To proto, že jsem ji až přespříliš důvěrně znala. Tentokrát tam však krom notně ustaraných léčitelů byl ještě někdo další… přesněji řečeno dva další. A já je zjevně jako jediná byla schopná slyšet a dokonce i vidět a nutno říci, že to byl dost znepokojivý zážitek. Neboť jsem se až teprve teď dozvěděla, jak neskutečně málo mne tehdy dělilo od smrti.

„Co zde pohledáváš, Irmo?“ otázal se Námo svého druha téměř posměšně, když ho spatřil postávat nedaleko mého lůžka. „Tahle již patří mně, cožpak to nevidíš?“

„Ještě se nenachází v tvých síních, bratře, tedy je zde dosud jistá naděje…“ odvětil Lórien svým obvyklým poklidným hlasem, třebaže jsem v něm zachytila i náznak vzdoru. „A já věřím, že fëa této mladičké elleth je dosti silná, aby dokázala to trauma překonat.“

„To budeš asi jediný!“ ušklíbnul se Námo. „Vždyť ani léčitelé nepředpokládají, že by vydržela déle než měsíc! A její fëa, pokud sis toho neráčil povšimnout, je již na půli cesty do říše mrtvých!“

„I přesto!“ odvětil Lórien skálopevně. A já se nemohla nepodivovat, zda mu jde až tolik o mě a nebo je  tohle celkem obvyklý spor mezi těmito dvěma bratry. Jelikož Námova reakce by tomu celkem odpovídala.

„A nepřipadá ti, že ve své umíněnosti zcela opomínáš brát též ohledy na její přání?!“ obořil se na něj nevlídně. „Neboť já jsem si celkem jist, že ona by s takovouto poskvrnou žít nechtěla! Tak proč ji nenecháš pokojně odejít, abych mohl odstranit z její mysli veškeré vzpomínky na bolest, utrpení a ponížení, jež byla nucena snášet, a ona tak mohla započít nový, šťastnější život ve Valinoru?!“

„A co ti dává jistotu, že zrovna po tomhle touží? Vždyť tady má svou rodinu, sice ne tak, jak tomu bývalo, avšak pořád je to její krev. Pořád je tohle její domov. Tak proč by měla chtít tohle všechno opustit?“ nemínil se Lórien tak lehce vzdát, ke zjevné nespokojenosti svého bratra.

„A k čemu jí ta tvoje rodina je, co?! Vždyť ani nikoho nezajímá, zda je dosud naživu či nikoliv! Tak oč se to tady vlastně snažíš?!“ vyštěkl na něj, avšak Lórien jeho slovní útok ustál bez mrknutí oka.

„Není to snad zřejmé? Zachránit ji před tebou… a dost možná i před ní samotnou… Dokud se nenajde někdo, komu na ní záležet bude,“ pronesl s neochvějným odhodláním, jež však na Náma učinilo jen pramalý dojem.

„Raději se mi kliď z cesty, bratříčku! Neboť tuhle bitvu stejně nevyhraješ!“ doporučil mu nahněvaně a nyní i on přistoupil blíže, aby se vzápětí prudce sehnul a zahleděl se mi upřeně do očí. Jeho tvář zkřivená nevolí nad Lórienovým odporem byla jen malý kousek od té mé a já téměř přestala dýchat, tak hrozivým dojmem na mne v tu chvíli působil. Ten druhý Vala se ovšem ani tímhle zlostným výbuchem nenechal zviklat.

„Pokud o sobě nepochybuješ, proč ti zde tolik vadím?“ opáčil téměř provokativně a já mu byla navzdory svému rozpoložení neskonale vděčná, že mne dosud neopustil a neponechal napospas tomu strašnému Valovi smrti. „Jakou škodu ti může způsobit pár snů, jež jí chci seslat, abych jí poskytl aspoň nějakou útěchu? A nebo máš snad obavu, že by má moc mohla předčit tu tvou?“

„Jsi směšný!“ ušklíbl se Námo s neskrývaným pohrdáním. „Akorát zde marníš svůj čas, avšak budiž! Pokud na tom vskutku trváš, sešli si jí jakékoli vidiny jen chceš! Ovšem její odchod z tohoto světa tím stejně nezvrátíš! Pouze ho urychlíš, neb čím krásnější tvé mámení bude, o to děsivější bude pak návrat do kruté skutečnosti!“ sdělil mu ještě, než se vytratil v tmavém obláčku kouře a já s Lórienem opět osaměla.

Chtěla jsem otevřít ústa a promluvit na něj, ale byla jsem jako ochromená, zcela neschopná se byť jen pohnout, a tak jsem mohla jen bezmocně přihlížet, když usedl na okraj mého lůžka a zlehka mě pohladil po vlasech.

„Vím, jak velká bolest nyní sužuje tvé tělo i mysl, Lothíriel, a věř mi, že bych si velmi přál, abych tě mohl zavést na místo, kde bys netrpěla, kde by ses mohla opět smát a radovat ze života…“ povzdechl si a v jeho tváři se v tu chvíli zrcadlil neskonalý smutek. „Jenže Námo měl pravdu, když pravil, že bych ti tím pouze uškodil. A to rozhodně není mým záměrem. Proto tě vezmu jinam… zpět do tvého domova… Zpět do oné noci… Abys to celé prožila znovu…“

Do očí mi vstoupily slzy a já na něj chtěla ze všech sil zakřičet, ať to nedělá, že na to nemám sílu, že přece nemůže být tak bezcitný, aby mne takhle týral, ale nezmohla jsem se zhola na nic. Pouze jsem s rostoucí hrůzou sledovala, jak vytahuje zpod své tuniky povědomý pavučinkový šátek a s neskonalou něžností mi ho klade na tvář.

Prosím ne! zapřísahala jsem ho mlčky a on se nejspíš dovtípil, jelikož na okamžik sevřel mou nezvykle ledovou ruku ve své.

„Není jiné cesty, Lothíriel. Avšak tentokrát se nemusíš strachovat o svůj život… tentokrát si nebudeš připadat sama, neboť já budu po celou tu dobu s tebou. Tentokrát budeš vědět, že to dokážeš překonat… že tě ani něco takového nezlomí…“

Ne… zaprosila jsem znovu, jenže on na to nebral žádné ohledy.

„Nebudu ti slibovat, že neucítíš bolest… neboť právě tu potřebuješ, abys věděla, že jsi dosud naživu... Neboť právě ta ti dá sílu jít dál… nevzdat se… ať již budeš čelit čemukoliv…“ pronesl tiše a já se v duchu hořce pousmála.

Kolikrát jsem si podobnou frázi opakovala, když jsem si hrála se svými noži? Kolikrát jsem si takhle dodávala odvahy? Ujišťovala se, že dosud dýchám? Ano… přežila jsem to… díky Lórienovi a díky lekci, kterou mi vštípil… Tak proč mi najednou připadalo, jako kdybych tehdy zemřela?