50. kapitola

    „A co ty, Arwen? Jakpak se tobě náš král pozdává?“ probrala mne z rozjímání jedna z ellith a já ke svému znepokojení zjistila, že na mne téměř všechny zvědavě hledí.

„Řekla bych, že je to spravedlivý ellon, jemuž záleží na jeho poddaných,“ odpověděla jsem vyhýbavě a raději předstírala, že se plně soustředím na své vyšívání, které zatím obnášelo toliko dvě žluté růže. Jenže ony se tím odradit nenechaly.

„To nepochybně je, avšak nás podstatně více zajímalo, jak se ti zamlouvá jako muž!“ upřesnila to docela zbytečně jistá všetečka v blankytném a já lehce pokrčila rameny.

„Takhle na něj já nenahlížím. Je to přece můj král, a proto zasluhuje úctu a ne být předmětem podobně nevhodných debat,“ pokoušela jsem se z té nepříjemné situace dostat, ovšem tím jsem proti sobě akorát několik dam popudila.

„Ale běž! Jen nám netvrď, že tě při pohledu na něj nenapadla ani jediná nemístná myšlenka! To bys tu byla asi jediná!“ vysmály se mi, ale já si z toho nic nedělala.

„Nemám ve zvyku oddávat se prázdnému snění, ani o ellyn ani o ničem jiném,“ odvětila jsem odměřeně, aniž bych zvedla hlavu od své práce. „Otec mne naučil, že jediné, na čem skutečně záleží, jsou činy, a touto filozofií se já řídím.“

„Tak činy? A na jakého nebohého ellona se s tímto požadavkem hodláš zaměřit? A nebo sis dosud nevybrala?“ popíchla mne znovu ta v blankytném a tentokrát jsem již zvedla oči a vyčítavě se na ni zadívala.

„Vážně se domníváš, že mne zajímají nějací ellyn, když jsem právě ztratila svého otce?! Jediné, co si nyní přeji, je uctít jeho památku a oplakat jeho ztrátu!“ sdělila jsem jim důrazně, přičemž jsem pohledem přejela i po ostatních ellith a jen málokterá ho bez rozpaků opětovala.

„Odpusť, nechtěly jsme se tě dotknout,“ omluvila se za všechny přítomné elleth se znakem. „To jen že vztah s některým z místních ellyn by mohl pomoci zmírnit tvou bolest a přinést tolik potřebné rozptýlení,“ odůvodnila ještě jejich neomalené chování, to abych si snad nemyslela, že jim šlo o něco jiného než čistě o mé blaho.

„Děkuji. Avšak zatím se na něco takového necítím připravená. Nemluvě o tom, že můj otec nastavil laťku hodně vysoko a pouze ellon, jenž by byl podobně zdatný v boji a též zásadový jako on, by se mohl někdy těšit mému zájmu,“ vymluvila jsem se a aspoň pro tohle měly kupodivu pochopení.

„Jen vyčkej, až se navrátí Angrodova skupina! Mezi nimi jistojistě žádného slabocha nenajdeš!“ slibovaly a já se přiměla pousmát, to abych si je úplně neznepřátelila, kdybych se rozhodla mezi ně ještě někdy zavítat.

„Jak myslíte. Musím přiznat, že přinejmenším ten váš kapitán vzbudil mou zvědavost,“ svěřila jsem se jim a raději si nechala pro sebe, že ještě podstatně více mne zajímá Elenwin bratr, který v mých plánech hrál celkem podstatnou roli.

Jenže k mému zklamání uběhly celé dva týdny, aniž by se z Angrodovy jednotky navrátil byť jediný voják, a podle všeho o nich ani Artamir neměl žádnou zprávu, jak jsem vyrozuměla z jeho dosti vyhýbavé odpovědi. A já cítila, kterak můj neklid a nespokojenost každičkým dnem narůstají, frustrace z naprosté nečinnosti či spíše neúspěchu, s nímž se neustále setkávala má snaha něco nového zjistit.

Král se mnou od našeho posledního rozhovoru při večeři mnoho nepromluvil a mně se ani nenaskytlo příliš příležitostí se s ním setkat. A ač jsem párkrát zvažovala, že bych ho sama vyhledala a přinejmenším se ho otázala, jak daleko je jeho jednání s Elendilem, neboť na tohle téma se mnou Artamir zcela odmítl hovořit, nakonec jsem tak neučinila, snad proto, že jsem nevěřila, že by byl o něco sdílnější než jeho rádce.

Elenwë si stále držela svůj odstup a třebaže občas vyhlížela značně zasmušile, pokaždé mě odbyla tím, že je pouze vážná, jak se od někoho jejího postavení očekává. Později mi zase začala tvrdit, že si dělá starosti o svého bratra, ovšem bolest v jejích očích dávala tušit, že je za tím cosi víc, avšak ani další návštěva dam z vyšívacího kroužku mi nepomohla objasnit, co by to tak mohlo být.

A Niënor pořád zarytě mlčela, byť bylo jistou úlevou, že se již z onoho pro ni zjevně traumatizujícího zážitku se sněženkami podle všeho vzpamatovala a nyní celkem obstojně plnila své povinnosti, třebaže Elenwë s ní stále spokojená nebyla a občas si neodpustila poznámku, že bych měla konečně požádat o jinou komornou. Párkrát jsem si s tou elleth zkusila pohovořit, sdělit jí, že není jediná, komu se něco strašlivého přihodilo, a že by se jí určitě ulevilo, kdyby o tom promluvila, avšak nedostatek odezvy z její strany mě přiměl toho posléze zanechat. Také proto, že se mi zjevně nepodařilo získat její důvěru ani natolik, aby ke mně aspoň pozvedla tvář, a třebaže mě to iritovalo, raději jsem ji k tomu nenutila, to z obavy, že by se tím její stav mohl opět zhoršit.

Ještě že Lórien se občas objevil, aby mne ujistil, že jsou oba mí princové v pořádku, jen kdyby byl ohledně nich o něco sdílnější. Neboť navzdory jeho slovům jsem si o ně i tak činila značné starosti a čím déle jsem v Lindonu setrvávala, tím větší zoufalství se mě zmocňovalo a též pochybnosti, zda se vůbec kdy znovu šťastně shledáme. Až natolik mne to trápilo, že jsem mnohdy vůbec nedokázala v noci usnout. Celé hodiny jsem tak proseděla u okna a tázala se chladných hvězd tam vysoko na nebi, jestli je ještě nějaká naděje. Jenže ony zlověstně mlčely.