46. kapitola

    „Stále ještě si přejete jít vyšívat do zahrad?“ otázala se mě Elenwë po snídani, kterou opět musela obstarat sama, jelikož Niënor nebyla podle všeho nikde k nalezení, a já jen doufala, že je v pořádku.

„Nu ano, myslím, že bude jen dobře, když se tu s někým seznámím,“ zdůvodnila jsem to a ani jsem přitom nelhala, jen jsem nepřiznala pravý důvod, proč o to tolik stojím. Ostatně nic lepšího na práci jsem stejně neměla a sedět v komnatě se mi tedy rozhodně nechtělo.

„Tolik Vás zaujal ten příběh o Almiel?“ nenechala se má společnice zmást, avšak já odmítavě zavrtěla hlavou, pevně rozhodnutá se na tuhle elleth nevyptávat.

„Spíše zarmoutil. Avšak co se stalo, stalo se, na tom již nikdo nic nezmění, a já jen doufám, že ať už je kdekoli, je nyní šťastná,“ pravila jsem lehce posmutněle, tolik mne trápilo, čím vším si má přítelkyně musela projít, ať již to byla pravda či nikoliv.

I tohle zaměstnávalo mou mysl během minulé noci, zatímco jsem seděla u okna a marně čekala, zda se Lórien opět neobjeví. Přitom jsem si vzpomněla, jak se Almiel snažila přesvědčit Amrase, aby jí dopomohl k útěku, jenže on jí to tehdy vymluvil s tím, že by si ji Celegorm stejně našel. Co když tohle byla ta poslední kapka, která jí přiměla spáchat něco naprosto nepředstavitelného? Ačkoli… pokud měla pocit, že je v pasti, že neexistuje způsob, jak by se mohla svého násilnického chotě zbavit, a právem se obávala, že by ani jejich dítě nebylo ušetřeno jeho surovostí, bylo to skutečně tak nepředstavitelné? Vždyť to dost možná byl jediný způsob, jak to malé uchránit… a jakkoli to bylo strašlivé a v mých očích zavrženíhodné, přesto se na to dalo pohlížet jako na nesobecký čin z čisté lásky…

„I já v to doufám,“ přidala se Elenwë a já měla na chvíli pocit, jako kdybych jí zase byla o něco blíž. Jenže hned vzápětí její lehce zasněná tvář opět zvážněla a ona se mě poměrně chladně zeptala, zda si budu ještě něco přát či se může vydat do svého starého pokoje pro vyšívací potřeby.

„A je vážně nezbytné, abys mne tam doprovázela?“ otázala jsem se jí přímo. „Vím, že ti bylo nařízeno mi být neustále nablízku, ovšem v tomhle případě mi to připadá dosti zbytečné. Navíc si zasloužíš nějaký čas jen pro sebe, přinejmenším aby sis mohla přenést zbytek svých věcí a trochu se ve své nové komnatě zabydlet,“ neušlo mi, že jí byla sice přidělena nevelká místnost hned vedle mě, ovšem nikdo se už jaksi neobtěžoval pomoct jí se stěhováním.

Nejspíš se očekávalo, že se o to postará má komorná, a já bych proti tomu ani nic nenamítala, jen kdybychom tušily, kde je té elleth konec. „Možná by ses také mohla zkusit poptat po Niënor, činím si o ni trochu starosti,“ navrhla jsem ještě a Elenwë po krátkém zaváhání přisvědčila.

„Pokud je to Vaše přání,“ nebránila se tomu k mé úlevě a já si tak dopřála nikým nerušenou chvilku s Celebrem ve stájích, než jsem se zdráhavě vydala do zahrad, abych se tam pokusila o své společnici něco zásadního vyzvědět.

Sice se mi notně příčilo takhle slídit za jejími zády, jenže ona nevyhlížela, že by se mi hodlala v nejbližší době sama s něčím takovým svěřit. Ostatně vzhledem k mému nečestnému úmyslu to pak použít proti ní bylo nejspíš zcela lhostejno, jakým způsobem se to dozvím. Navíc jsem si říkala, že by ty ellith mohly třeba vědět leccos zajímavého i o králi, Niënor či o tom novém kapitánovi, když ani Almielin úděl jim nezůstal utajen. A zjevně ani ten můj, jak se ukázalo, sotva jsem je v zahradách vyhledala a představila se jim pod oním smyšleným jménem, které mi bylo s každým dalším vyslovením protivnější.

„Vítej! Je dobře, že ses rozhodla přijít mezi nás a neuzavírat se do svého smutku!“ přijaly mne okamžitě mezi sebe a ochotně mi poskytly vyšívací rám s napnutým plátnem a pestrobarevnou paletu bavlnek pro mé tvoření, abych se k nim mohla připojit.

„Jste moc laskavé,“ ocenila jsem jejich vstřícné gesto, navzdory němuž jsem se tam stejně necítila úplně příjemně. To proto, že jsem nebyla na společnost ellith zvyklá a vždy jsem měla spíše obavy, co od nich mohu očekávat. Nemluvě o své obavě, abych se neprozradila hned, jakmile otevřu ústa.

A že se přirozeně zajímaly, jak se mi u dvora líbí a zda se život zde výrazně liší od toho, na který jsem byla až dosud zvyklá. Přímo o oné události samozřejmě nehovořily, na to byly příliš dobře vychované, ale i tak bylo naprosto zjevné, že všechny dobře ví, co se mi přihodilo, a že mne proto litují.

„Neměj obavy, má drahá, však oni za to draze zaplatí! Kapitán Angrod se o to již postará, jen co se navrátí z výpravy a bude o tom zpraven!“ byla jejich jediná zmínka o té tragédii a pro mne to byla zároveň výborná příležitost, jak se o tomhle Eldovi pokusit zjistit něco bližšího.

„Již jsem o něm něco zaslechla od své společnice Elenwë. Musí to být nepochybně pozoruhodný ellon,“ prohodila jsem nenuceně a několik dam se ihned zasmálo.

„To jistě je, však se o tom budeš moci sama přesvědčit! Obzvláště jestli máš ráda souboje, to se pak můžeš těšit na skvělou podívanou!“ slibovala jedna z nich, zatímco ostatní souhlasně přizvukovaly.

„To si rozhodně nesmíš nechat ujít! Vždyť je to jedno z mála rozptýlení, které nám tu ještě zbylo! Již aby byl konec téhle nesmyslné války a my mohly opět začít žít jako dřív!“ posteskla si další a já se musela hodně držet, abych jí na to něco břitkého neodvětila.

Jak se vůbec opovažuje si stěžovat, když tu smí dlít v bezpečí paláce, zatímco tam venku ellyn nasazují každičký den své životy, jen aby to takovým nevděčnicím, jako je ona, umožnili?!