41. kapitola

    Ještě večer cestou do síně, náležitě oblečená a načesaná na setkání s králem a jeho dvořany, jsem musela o Elenwiných slovech hloubat, jako ostatně již drahnou dobu předtím. Chtěla jsem to přejít jako naprostý a navíc dost nehorázný výmysl, jenže cosi mi v tom bránilo. A já se nejednou přistihla, jak v duchu vzpomínám na všechny ty věci, které mi Almiel o svém životě v Lindonu vyjevila, a snažím se mezi nimi nalézt jasný důkaz, že to, co mi má společnice řekla, byly jen pouhopouhé lži. Ale třebaže nic z toho skutečně nenasvědčovalo, že by svému dítěti úmyslně ublížila, stejně ve mně nepřestával hlodat červíček pochybností…

„Vyhlížíte ustaraně,“ neuniklo Elenwë, jež kráčela jen malý kousek za mnou a ve svých bleďounce růžových šatech vypadala takřka jako poupátko, ten dojem ještě umocněn několika bílými květy, které si vetkla do vlasů.

To já podobnou okrasu odmítla, k tomu, abych se cítila nesvá, mi bohatě postačilo to, co mi během nekonečných dvou hodin vytvořila na hlavě. Bylo to úchvatné, to ano, složitě splétaný účes, za který by se nemusela stydět ani sama královna, což byl nejspíš důvod, proč mi na mně připadal tak nepatřičný. Naštěstí si má společnice nepovšimla, jak moc mě její výtvor, s nímž si dala takovou práci, irituje, neboť pak by se vůči mně zatvrdila již docela.

„Je celkem pochopitelné, jestli jste nervózní. Koneckonců život u dvora se nepochybně dost liší od toho, jaký jste až dosud vedla,“ pokračovala s překvapivou empatií a já hádala, že takto reflektuje svou vlastní zkušenost. A ač zrovna tohle mě v tu chvíli trápilo asi nejméně, vrhla jsem na ni vděčný pohled spolu s pousmáním a doufala, že se mi přece jen podaří získat její důvěru.

„To ano…“ utrousila jsem vágně, stále poněkud zmatená touhle mladou elleth. Zbylo v ní dosud něco z dětské naivity a přímočarosti a zároveň v sobě měla jakousi zvláštní vyzrálost, kterou bych u někoho jejího věku nečekala. Téměř by se dalo říct i smyslnost, neboť způsob, jakým se pohybovala, či pózy, jaké zaujímala, kdykoli stála či seděla, dávaly na odiv její přednosti a já se mohla jen dohadovat, nakolik si je toho vědoma.

„Nemějte obavy, navzdory prvnímu dojmu to tu není tak zlé a jeden tomu všemu poměrně rychle přivykne,“ uklidňovala mne a já mlčky přisvědčila, třebaže jsem o tom věděla své. Neboť ačkoli jsem v Imladris i Eryn Galen strávila dle mě až přespříliš času předstíráním, že jsem urozená dáma, nikdy jsem si na to doopravdy nezvykla a vážně jsem pochybovala, že se to kdy změní.

„Či je to Vaše vystoupení s králem, jež Vás znepokojuje?“ hádala Elenwë dál, když zaznamenala, že nevyhlížím o moc pokojněji.

Jenže jak bych také mohla, když se mi toho tolik honilo hlavou? Když jsem pořád váhala, zda těm strašným řečem uvěřit či nikoliv, až příliš dobře si přitom vědoma, jaké zrady se tím na Almiel dopouštím. Já si však nemohla pomoct, možná pro ten provinilý výraz, s nímž tehdy o své ztrátě hovořila. Jistě, mohla se pouze obviňovat za své přátelství s Amrasem, které mělo údajně jejího chotě tolik rozlítit, ale co když za tím bylo něco víc?

Elenwë mi již nic dalšího neprozradila a když jsem zkoušela naléhat, vymlouvala se, že žádné bližší podrobnosti nezná, a znovu mne odkázala na ony náruživé vyšívačky v zahradách. Jedna z nich, jak jsem vyrozuměla, občas vypomáhala u léčitelů, a proto byla s celou tou situací celkem dobře obeznámena. A já usoudila, že mi zřejmě nezbude nic jiného, než ji skutečně vyhledat, pokud chci zjistit, co se toho dne doopravdy stalo.

Kdyby mi ovšem současně cosi nenašeptávalo, že bych to raději měla nechat být. Vždyť co získám tím, že se dozvím, jak to tehdy bylo? Celegorm ani Amras již nejsou naživu a pokud jde o Almiel, ta si již vytrpěla dost, a jestli se vážně dopustila něčeho hrozného, bude ji to nepochybně pronásledovat po zbytek života. Tak nač bych do toho měla šťourat a otevírat staré rány? Mám zde přece svůj úkol a na ten se musím soustředit především, ne na trápení ostatních, jimž beztak není mnohdy pomoci.

„Nu ano, trochu,“ připustila jsem a ani jsem příliš nelhala, jelikož pozornost všech hostů upřená mým směrem či dokonce Valar chraň nějaký proslov, který by se ode mě mohl očekávat, nebyly ani náhodou něčím, po čem bych vyloženě toužila.

Nakonec to kupodivu nebylo tak zlé, neboť hostů v síni bylo spíše poskrovnu a sám král chtěl mít tuhle oficialitu zjevně rychle odbytou, když mě bez zbytečných okolků a řečí kolem představil jako svou chráněnku lady Arwen, dceru jednoho ze svých vážených velitelů, a vyjádřil přání, aby se jeho palác stal od této chvíle mým novým domovem. Pak nastala odmlka, kdy se zraky přítomných Eldar upřely svorně na mě a já s náznakem pousmání poděkovala za vlídné přijetí, kteroužto laskavost jsem doufala, že budu mít jednou příležitost mu oplatit.

Samozřejmě, že mě ani ve snu nenapadlo, že taková chvíle skutečně nadejde. A kdybych jen tušila, co ode mě bude král požadovat, rozhodně bych si podobný sentiment odpustila!