42. kapitola

„Vskutku?“ povytáhl obočí, zatímco jeho rty se zvlnily v ironickém pousmání. „Tak tohle činí ti mí chrabří vojáci? S neohrožeností sobě vlastní se pouští do křížku s pavouky?“ otázal se Artamira usazeného po své pravici natolik posměšným tónem, že já, která jsem zaujímala místo na jeho druhé straně, jsem se neudržela, abych se těch mužů, ač jsem je neznala, okamžitě nezastala.

„Je více než zřejmé, že jste se s tímhle nepřítelem dosud nestřetl, jinak byste nemohl takto hovořit!“ pronesla jsem nepříliš přívětivě, neboť já měla ono setkání s obrovitými pavouky dosud v dosti živé paměti. A rozhodně mi nijak směšné nepřipadalo.

„Rád bych Vás upozornil, že ve své horlivosti poněkud zapomínáte na své způsoby, lady Arwen!“ ozval se Artamir dřív, než stihl král nějak zareagovat.

„Můj pane!“ dodala jsem vzdorovitě a ač jsem měla sto chutí hrdě čelit nevlídnému pohledu, kterým mne král probodával, raději jsem poslušně sklopila zrak, abych ho ještě více nerozlítila. Ne že bych měla tolik respektu vůči jeho postavení, svým chováním si mě totiž dosud příliš nezískal, avšak mému poslání by to ani trochu neprospělo a to u mě rozhodlo.

„Hleďme, kdo by mi tu snad chtěl udílet lekce! Škoda, že jsi jen elleth, jinak bych tě poslal za těmi hrdiny coby posilu! S tvými dosavadními zkušenostmi bys byla nepochybně přínosem pro jejich skupinu!“ vysmál se mi dostatečně hlasitě, aby to slyšeli i ostatní v síni, a podle jejich škodolibého smíchu se jim králův návrh nadmíru zamlouval.

„Ano! To je výtečný nápad! Pošleme proti Sauronovi naše ellith, s vařečkami a vyšívacími rámy! Pokud ho tohle nezažene na ústup, pak již zřejmě nic!“ přisadil si jeden z dvořanů, za což ho ostatní ellyn ocenili dalším bujarým řehotem.

A já, ač jsem se vážně snažila zůstat klidná, jsem okamžitě cítila, jak se ve mně zdvíhá mohutná vlna hněvu. „Nemohu mluvit za ostatní ellith, avšak co se mě týče, pak jsem kdykoli připravená se přidat k Vašim jednotkám! Ale tohle Vy přece víte, můj pane!“ připomněla jsem Gil-galadovi o poznání ostřeji, než by bylo vhodné, pokud by se takový návrh dal v prvé řadě vůbec za vhodný považovat.

„Domnívám se, že natolik špatně na tom ještě nejsme, abychom k něčemu takovému byli nuceni přistoupit! Či se snad mýlím?“ obrátil se král na Artamira, ovšem tentokrát jsem ho s odpovědí předstihla.

„Zatím možná nikoliv, avšak pokud budete s Vašimi muži jednat takto povýšeně a navíc se ukvapeně zbavovat mimořádně zkušených bojovníků, pak není vyloučeno, že Vám nakonec nic jiného nezbude, můj pane!“ odtušila jsem s těžce předstíraným klidem a podle toho, jak se král zachmuřil, bylo zjevné, že se mu má poznámka ani trochu nezamlouvala.

Ostatně ani Elenwë, která ke mně seděla nejblíže, má slova příliš neocenila. Jen si s nešťastným výrazem přitiskla chvějící se ruku na ústa, zatímco se lehce přikrčila na svém místě v předtuše králova hněvu. Proto když Gil-galad náhle povstal, v čemž jsme ho my ostatní přirozeně následovali, a všechny přítomné úsečně vyzval, aby nás dva zanechali o samotě, byla mezi prvními, kdo se mu hleděli klidit z cesty. Jediný Artamir setrval bez mrknutí oka u stolu a třebaže se zdálo, že král vyhodí i jeho, nakonec ho tam strpěl.

„Co jsi tím mínila?!“ obořil se na mne, jakmile za posledním z jeho lidí zapadly dveře. „Koho tak výjimečného jsem se dle tebe zbavil?!“

„Jsem si celkem jist, že tím nemínila zhola nic, můj pane,“ pokoušel se ho jeho pobočník upokojit, avšak král prudce pozvedl svou paži na znamení toho, že má mlčet.

„Tak odpověz!“ vybídl mne důrazně a já ztěžka polkla, do jisté míry v šoku z jeho reakce. Ano, přála jsem si ho trochu zburcovat, neboť mi připadalo, jako kdyby mu stále nedocházelo, jak moc pro něj jeho muži dělají a jakým nebezpečím musí tam venku čelit, navzdory tomu, že byl až donedávna jedním z nich, jenže tohle jsem ani v nejmenším nečekala.

„Najednou k tomu nemáš co dodat?!“ zahřímal Gil-galad znovu a podle všeho si plně vychutnával svou převahu, když se nade mnou tyčil, obě ruce zabalené v pěst. A já si říkala, jestli je tenhle všemi obdivovaný a opěvovaný král skutečně schopen napadnout elleth jen proto, že se mu nelíbí její názory.

„Raději se již vyjádři!“ pobídnul mne Artamir, který s poněkud znepokojeným výrazem těkal očima mezi mnou a Jeho Veličenstvem, jen aby jimi nakonec zakotvil na něm. „Já Vám přece pravil, že je chybou ji přijmout! Tomuhle jsme se mohli vyhnout, jen kdybyste dal na mou radu!“ připomněl mu s patrnou výčitkou, čímž mu ovšem náladu příliš nezlepšil.

„Já si budu přijímat, koho se mi zlíbí, rozumíš?!“ sdělil mu chladně a ještě mrazivější tón zvolil, když se vzápětí zadíval na mne. „Ostatně kdyby to bylo zapotřebí, dá se to přece kdykoli změnit… je skoro až s podivem, jak neuvěřitelně snadné je nechat někoho zmizet…“