48. kapitola

    „Třeba ještě promluví, až se bude cítit připravená,“ nedokázala jsem si představit, že by se někdo mohl až takhle zcela uzavřít před okolním světem. „Možná je to pro ni dosud příliš čerstvé a potřebuje více času, aby se s tím vším vypořádala...“ domnívala jsem se, neboť způsob, jakým včera zareagovala na tu kytičku nevinných sněženek, prozrazoval, že se se svým traumatem zatím nevyrovnala. Má slova však u přítomných dam vyvolala pouze shovívavé úsměvy.

„Nu, možné je sice leccos, nicméně po tolika yénech, jež zde ta elleth již strávila, aniž by ze sebe vypravila jediné slůvko, to není velmi pravděpodobné,“ prozradila mi posléze jedna z nich, čím jsem je tak pobavila.

„To jsem netušila, měla jsem za to, že je zde teprve krátce…“ přiznala jsem svůj omyl, ještě více zmatená Niënořiným chováním. „A není to její mlčení zapříčiněno nějakým zraněním?“

„Fyzickým zřejmě nikoliv, neboť léčitelé ji prohlíželi opakovaně, aniž by na něco takového přišli, a to včetně lorda Elronda. Nakonec dospěli k závěru, že se jí nejspíš přihodilo něco natolik strašlivého, že to její mysl raději vytěsnila. Zřejmě i se všemi ostatními vzpomínkami,“ pravila elleth, jež mne prve vítala, a já hádala, že to bude nejspíš ta, na niž mě odkázala Elenwë.

„Možná je to tak pro tu chuděru i lepší. Takhle má aspoň šanci začít znovu,“ utrousila ta se znakem a já si pomyslela, jak by bylo krásné, kdyby bylo v naší moci některé vzpomínky prostě zapomenout. Neboť já měla hned několik příšerných zážitků, které jsem toužila dostat z hlavy. Jen kdyby tam tak zatvrzele nesetrvávaly, skoro jako šíp zabodnutý až příliš hluboko, než aby ho bylo možné dostat bez velké újmy ven…

Lehce jsem se zachvěla, ale naštěstí si toho nikdo nepovšimnul. A nebo to alespoň nikdo nekomentoval, za což jsem byla vděčná. „A co má nová společnice? Nevíte náhodou něco o ní?“ zkusila jsem se zeptat přímo a i v tomto případě byly přítomné dámy poměrně dobře zpravené a rozhodně jim nevadilo se o to s někým dalším podělit.

„Elenwë pochází z malé vísky Brethil a pokud je mi známo, tak tam její rodiče dosud žijí,“ sdělila mi elleth s květinovou výšivkou, aniž by vzhlédla od své práce. „Ona se však rozhodla připojit ke svému bratrovi Valandilovi, jenž zde slouží v Angrodově jednotce. Šušká se, že to učinila především proto, aby zvýšila své šance na výhodný sňatek. Avšak zatím je stále svobodná, tudíž to nejspíš nebude ten hlavní důvod.“

„Pravděpodobně se tam již notně nudila!“ usoudila její družka, jež právě dokončila svůj věneček a s drobným pousmáním mi ho usadila do vlasů. „Tady to sice též není, co to bývalo, ovšem v porovnání s tou jejich zapadlou osadou to ještě není až tak zlé! A až se navrátí kapitán se svou jednotkou, bude tu hned o něco radostněji! Zpravidla se pořádá hostina k oslavě jejich šťastného návratu, vojáci tam vypráví své zážitky, tančí se a veselí a jeden má takřka pocit, jako kdyby bylo vše opět při starém…“ povzdechla si toužebně a já měla sto chutí si ten její věneček strhnout z hlavy a párkrát ji s ním důkladně proplesknout, aby se konečně vzpamatovala.

„A co když se nebude jednat o šťastný návrat?“ nemohla jsem si nevzpomenout na princovu výpravu za pavouky, která se tak ošklivě zvrtla.

„Och, nesýčkuj přece!“ okřikla mne nazlobeně elleth v blankytných šatech, jejichž hluboký výstřih musel nepochybně dát každému vojákovi okamžitě zapomenout na strasti jeho služby. „Kapitán ještě nikoho neztratil a jsem si naprosto jistá, že tak tomu bude i tentokráte!“

„Ovšemže! Stačí jen, když se někde objeví, a nepřítel hned v bázni prchá z bojiště! Je takřka jako jeden z Valar… a jeho meče přináší jistější smrt než dotyk samotného Náma!“ horovala další elleth a já jen stěží potlačila své pobavení nad takovým popisem.

„Myslela jsem si, že této reputaci se těší lord Glorfindel…“ neodpustila jsem si mírně uštěpačnou poznámku.

„To ano, ovšem po jeho odchodu jsme byly nuceny najít si jiného reka,“ zamrkala na mě laškovně elleth, jež vyšívala krajkový kapesníček. „To abychom neztratily víru…“ dodala ještě s úmyslně špatně maskovaným úsměvem.

„No dovol!“ nezamlouvalo se to příliš jejím družkám. „Naši ellyn potřebují schopného velitele a Angrod se více než osvědčil! Tím nejmenším, čím se mu za to můžeme odvděčit, je naše přízeň!“

„Jako kdyby o ni snad stál!“ prskla nespokojeně elleth v modrém, jež stříbrnou nití vyšívala ornamenty na světlounce růžový živůtek. „Vždyť i z hostin odchází většinou mezi prvními! A sám!“ posteskla si.

„Nejspíš proto, že ho již unavuje, jak na něj neustále okouzleně zíráš!“ popíchla ji ta s kapesníčkem a hned si za svou prostořekost vysloužila nevlídné zamračení.

„Elrond přece pravil, že ho ty jizvy budou bolet ještě hodně dlouho… ne-li do konce jeho života. Není tedy divu, že dává přednost klidu před něčí společností…“ omlouvala ho soucitně elleth, jež toho tolik věděla i o Niënořině zdravotním stavu.

„To je možné,“ připustila ta, od níž jsem dostala věneček a která měla tolik ráda zábavu. „Ovšem je dosti zvláštní, že během boje mu to nikterak nevadí! Přinejmenším jsem si nepovšimla, že by kdy odmítl výzvu k souboji!“