49. kapitola

    „Třeba mu právě tohle dává na tu bolest zapomenout,“ pokrčila rameny elleth vyšívající lindonský znak a lehce se přitom pousmála. „Ostatně vzhledem k tomu, jak obratně se svými meči ohání, by to byla věčná škoda, kdyby je nechal zahálet.“

„To je pravda,“ přitakala její družka, jež až dosud mlčela a namísto vyšívání malovala cosi uhlem. „Trochu mi připomíná Gil-galada, když se ještě podobných klání účastnil. Ten ovšem dával před meči přednost kopí a štítu. A nyní na ty skvostné zbraně akorát sedá prach…“ povzdechla si poněkud lítostivě.

„Však on se jich král opět chopí, až potáhne v čele své armády do války. Jen je teď až přespříliš zaneprázdněn všemi těmi spojeneckými jednáními,“ ujistila ji jiná, ale tím tu malířku příliš neuklidnila.

„Pokud vím, tak již uzavřel spojenectví se všemi královstvími Eldar a to s Eryn Galen dokonce stvrdil i sňatkem. Dosti mne to překvapilo, neboť jsem do té doby vůbec netušila, že nějakou neteř má. Vždy jsem si myslela, že je Jeho Veličenstvo jedináčkem.“

„Však oni se králové dcerami zrovna nechlubí a pochybuji, že byl Fingon jiný,“ odtušila elleth s květinovou výšivkou a já na okamžik obdivovala její jemnou práci, tak dokonale vyvedenou, že mé růže, do nichž jsem se mezitím pustila, vypadaly vedle těch jejích značně uboze.

„To nejspíš ne. Každopádně mu zbývá uzavřít ještě jedno důležité spojenectví a já upřímně nechápu, co jim na tom trvá tak dlouho. Jde přece o budoucnost jejich říší, o přežití, copak jsou až příliš hrdí, než aby přijali pomoc toho druhého?“ dumala nahlas elleth, jež vypomáhala u léčitelů, a já napětím téměř ani nedýchala, to aby mi náhodou něco neuniklo. Jenže ke svému zklamání jsem se ani od těch upovídaných ellith mnoho nového nedozvěděla.

„Kdoví. Z toho, co se mi doneslo, by se král Elendil snad i setkat chtěl, ovšem náš král ho odmítá přijmout. Že prý se jeho slovu beztak nedá věřit, tak nač se s někým takovým paktovat,“ pronesla posléze ta se znakem, ovšem její družky nevyhlížely příliš přesvědčeně.

„To jistě neřekl!“ prskla téměř pohoršeně ona zábavychtivá elleth, která právě začala vít další věneček. „Pamatuji ještě časy, kdy tu Elendil dost často pobýval, a ti dva se tehdy zdáli být takřka nerozluční, téměř jako rodní bratři! Věru si nedokážu představit, co tak hrozného by ten král musel učinit, že by mu to ten náš nedokázal do dnešního dne odpustit!“

„Možná mu přebral nějakou elleth…“ pípla nesměle zjevně nejmladší dáma z toho spolku a tváře se jí přitom mírně rděly rozpaky, jež se ještě prohloubily, když se jí její společnice nepokrytě vysmály.

„Pochybuji, že by jejich přátelství skončilo kvůli něčemu natolik banálnímu! Obzvláště když si ani jeden z nich rozhodně nemohl na nějaký nedostatek zájmu stěžovat!“ prohlásila ta v blankytném, čímž rozproudila celkem živou debatu na toto téma.

„Nu, která by si také nechala ujít příležitost zalaškovat si s takovými hrdiny!“ prohodila ta s věnečkem. „Ovšem pokud je mi známo, nic vážnějšího z toho stejně nikdy nevzešlo! Natožpak aby se ti dva kvůli některé chytli!“

„Však bylo hned jasné, že Elendil tu žádné závazky nehledá. Ne tedy, že by se tím některé nechaly odradit, že?“ zaculila se na ni její družka vyšívající kapesníček, čímž pohoršila onu malující elleth.

„Já něco takového upřímně nechápu! Už jen pouhá představa, že by mne políbil, je dosti odpudivá! Ta jeho zarostlá tvář… vždyť by mě tím nechutným strništěm docela poškrábal!“ ohrnovala znechuceně nos.

„A to já bych to zase klidně vyzkoušela!“ přiznala se zachichotáním kráska v blankytném. „Ovšem on byl až přespříliš vybíravý a má společnost ho naneštěstí vůbec nezaujala,“ utrousila s lehce našpulenými rty a její tón prozrazoval, že ji to ještě dnes notně mrzí.

„Každopádně jsme všechny věděly, že jednou bude muset dostát své povinnosti a oženit se s ženou svého rodu, aby zajistil trůnu dědice, a on se tím ani nikdy netajil,“ konstatovala ta s květinovou výšivkou ve snaze své družky poněkud zklidnit.

„To ne. Ovšem i takové se našly, jež stejně tajně doufaly, že by ho mohly ještě přimět změnit názor…“ neodpustila si potměšilou poznámku elleth se znakem a její výmluvný pohled upřený na naproti sedící družku prozrazoval, komu konkrétně byla určena.

„Však on by nebyl proti, kdyby nebylo toho jeho neochvějného přesvědčení, že jeho lid by cizinku nikdy nepřijal!“ odsekla konfrontovaná dáma břitce.

„Však je to tak lepší,“ chlácholila ji okamžitě jiná. „Patří sice k Númenorejcům, avšak v porovnání s námi Eldar je jeho životní pouť stejně zoufale krátká. A kdo by si přál dobrovolně skončit v nerovnocenném svazku, jenž je předem odsouzen k zániku?“

„Takové Melien z Maiar to přece též nezabránilo zaslíbit se Thingolovi. Pokud se dva upřímně milují, proč by jejich vztahu měly stát v cestě nějaké předsudky?“ nechápala ona mladinká elleth a i tentokrát se její starší a nepochybně zkušenější družky shovívavě usmály.

„Neboť historie dokazuje, že tyhle svazky nikdy nekončívají šťastně. A stojí snad všechna ta bolest a utrpení za těch pár poblázněných chvil?“ nahlížela na to jedna z dam vyloženě pragmaticky a já si hned pomyslela, že nejspíš ještě nikdy nebyla doopravdy zamilovaná. Neboť jinak by stejně jako já věděla, že pokud je láska opětovaná, pak má vždycky smysl…