47. kapitola
„Ráda se přijdu podívat,“ přinutila jsem se navzdory svému pobouření nad hloupými řečmi té elleth pokračovat ve svém plánu, ač mě to stálo hodně přemáhání. „Jen se divím, že jsem o tom vašem kapitánovi ještě nikdy předtím neslyšela, když se podle všeho těší takové oblibě…“ nadhodila jsem ledabyle a lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem na toho ellona nebyla vážně zvědavá.
„Zřejmě nyní zvěsti neputují tak rychle jako kdysi. Navíc předtím sloužil jinde a je tomu teprve pár let, co přijal nabídku Jeho Veličenstva a rozhodl se usadit tady,“ vysvětlila mi to ochotně elleth, která právě přemítala, jakou barvu zvolit pro svou květinovou výšivku.
„Přesně tak. Král mu tam venku zachránil život a on se mu to věrnou službou pokouší splatit,“ doplnila ji jiná, jež byla zabrána do vyšívání stříbrno-modrého lindonského znaku. „Když se tehdy jeho jednotka navrátila z výpravy a přivezla ho s sebou raněného, bylo z toho celkem pozdvižení. To proto, že byl očividně ve strašném stavu, více v bezvědomí než při sobě, celou hlavu omotanou košilí, jenže ani ta nedokázala zcela zakrýt ošklivé popáleniny, jež utrpěl. Neboť mu prý krev na mnoha místech prosakovala i skrz to…“ líčila lehce zhrozeným tónem. „Měl tehdy obrovské štěstí, že tu zrovna byl lord Elrond na návštěvě a mohl se tak o něj postarat, jinak kdoví, zda by svým zraněním nakonec nepodlehl!“
„To ano!“ přitakala tatáž elleth, jež mi hnula žlučí již prve a která se raději než vyšívání věnovala vití věnečku. „Oh, tehdy tu ještě bývalo celkem veselo! Vzpomínám si, že tu dokonce v té době pobýval i princ Thranduil! To je jediný syn krále Eryn Galen,“ poučila mne na závěr a mně se při zaslechnutí jeho jména okamžitě sevřelo srdce steskem. A úzkostí o jeho bezpečí.
„Pravda!“ zasmála se její družka. „Pamatujete si na tu absurdní sázku, již ti dva spolu uzavřeli?“ prohodila a ostatní se také daly do smíchu.
„Nu ovšem!“
„O co šlo?“ zeptala jsem se, neboť se to ode mě očekávalo, nikoli že by mne to skutečně zajímalo. Jelikož ta elleth měla zcela jistě na mysli onu zkoušku se zavázanýma očima, při níž Thranduil utrpěl zranění. A to i svého ega, jak mi sám svěřil tenkrát v Imladris. Ale jak jsem se vzápětí dozvěděla, věci se tehdy měly poněkud jinak…
„Byl to takový žert… Elrond se vsadil s princem, že si se zakrytýma očima povede lépe než-li on. Ovšem vtip spočíval v tom, že princ byl jediný, kdo neviděl, jelikož Elrond si svůj šátek ihned zase sundal a uvázal si ho, až když se jejich zkouška chýlila ke konci.“
„To mi nepřipadá příliš čestné!“ zamračila jsem se, dosti překvapená chováním imladriského lorda.
„Však to také nebyla otázka cti, spíše chtěli s králem udělit princi Thranduilovi menší lekci,“ dostalo se mi poměrně strohé odpovědi.
„A jakou? Že i váš přítel vás může podvést?!“ nebrala jsem to jejich zdůvodnění. „Doufám, že se přitom aspoň dobře bavili!“
„Ani ne,“ odvětila jedna z ellith. „Zdálo se, že v tu dobu mají docela jiné starosti. Nejspíš kvůli Angrodovu vážnému stavu… a zhoršující se situaci tam venku. Dokonce jsem zaslechla, že se spolu kvůli něčemu dost pohádali… a to spolu předtím vždy tak výborně vycházeli! Docela by mne zajímalo, co bylo příčinou toho jejich sporu…“
To i mě… pomyslela jsem si, nicméně jistou představu jsem o tom přece jen měla. Ten prsten…
„Pravděpodobně to samé kvůli čemu se král už tolikrát chytnul se svým rádcem Artamirem!“ měla o tom poměrně jasno jiná elleth.
„To si nemyslím, neboť s tím se dohaduje již delší dobu, aniž by se jim do toho lord Elrond kdy vměšoval,“ nepozdávalo se to další. „Artamirovi prostě připadá, že král nebere své postavení dostatečně vážně… a neustále se ho snaží přesvědčit, aby se konečně oženil a zajistil zemi tolik potřebného následníka, jak je dle něj jednou z jeho hlavních povinností.“
„Nu, až tak daleko zatím král nedospěl, ovšem aspoň již netráví tolik času mimo palác, takže k nějaké shodě nakonec zjevně dospěli,“ uzavřela tohle téma ona elleth vyšívající květinový motiv. „Angrod se prostě nemohl objevit v příhodnější čas.“
„Nepochybně,“ odkývla jsem jim to, zatímco jsem si v duchu říkala, jestli to není až příliš velká náhoda. „Ostatně jak jsem slyšela, tak kapitán není jediným Eldou, kterého král se svou jednotkou zachránili. Podle Elenwë jim i má komorná Niënor vděčí za svůj život...“
„To je pravda. Tu prý nalezli zraněnou a zcela vysílenou někde v lesích,“ sdělila mi elleth, která se stále s nesmírnou pečlivostí věnovala vyšívání lindonského znaku, zatímco já měla své plátno dosud netknuté. „Nikomu se však zatím nepodařilo zjistit, co se jí přihodilo a odkud vlastně pochází. A ani její pravé jméno… A vzhledem k tomu, že stále zarytě mlčí, tak se to nejspíš ani nikdy nedozvíme…“
