45. kapitola

    „Jen se podivuji, jestli třeba lord Elrond neměl dobrý důvod, proč vzal králi jeho vzácný prsten a odvezl ho s sebou….“ zůstala jsem raději u náznaků, neboť tvrdit, že se lindonský král stal služebníkem Temného pána, bylo příliš smělé i na mě. Ostatně bylo stejně s podivem, že mi Artamir až dosud celkem ochotně naslouchal a neokřikl mne, kterak se opovažuji znevažovat Jeho Veličenstvo a zpochybňovat jeho činy, jak by se dalo celkem oprávněně předpokládat.

„Domníváš se, že se obával jeho vlivu na krále?“ ujišťoval se, že mi porozuměl správně, a když jsem mlčky přisvědčila, trochu se pousmál.

„Jsi chytré děvče, Lothíriel, avšak být tebou, nechám si tohle raději pro sebe… Přece jen není úplně nejbezpečnější o podobných věcech hovořit…“ doporučil mi překvapivě starostlivým tónem a já lehce svraštila čelo.

„Tedy nevylučujete, že se něco takového mohlo přihodit?“ nehodlala jsem to navzdory jeho slovům tak rychle vzdát. „Vy přece znáte krále jako nikdo jiný… tedy byste si určitě hned povšiml, kdyby bylo něco v nepořádku…“

Artamir si mě chvíli jen mlčky prohlížel a já se mohla opět akorát dohadovat, na co asi právě myslí. „K tomuhle nemám co říci,“ pravil posléze, avšak já bych se skoro vsadila, že jsem na okamžik zachytila v jeho tváři náznak pochybností.

„Skutečně?“ odmítala jsem předstírat, že mu to věřím. „A jak to tedy bylo s tím prstenem? A nesnažte se mi prosím namluvit, že ho lord Elrond sprostě ukradl, neboť já měla tu čest ho poznat a takový on rozhodně není!“

„Nebudu ti tvůj názor vymlouvat,“ odvětil se sotva znatelným pousmáním, které však mělo k nějakému veselí podobně daleko jako Gil-galad k hrdinovi, o jehož udatnosti se vyprávělo tolik příběhů. „Mohu tě toliko ujistit, že se králi daří dobře a já se hodlám v každém případě postarat, aby to tak také zůstalo a aby se nedopatřením nedopustil nějaké neuváženosti,“ sdělil mi ještě a jeho otevřenost, s níž připouštěl, že ani Jeho Veličenstvo není zcela neomylné, mě celkem zarazila, třebaže jsem za ni byla vděčná.

„Já vím, že o mně nesmýšlíte zrovna příznivě, avšak kdybych Vám v tom snad mohla být nějak nápomocna, dejte mi prosím vědět, neboť i já si z celého srdce přeji, aby Lindon a jeho vládce dokázali tohle těžké období přestát a dočkali se opět světlejších dní zítřka,“ nabídla jsem mu po krátkém uvážení svou pomoc a ač jsem od něj upřímně očekávala spíše výsměch, jehož se mi ostatně dostalo již předtím od jeho krále, on to vzal kupodivu mírným přikývnutím na vědomí.

„Kdoví, co pro nás zítřek chystá…“ pronesl poněkud trudomyslně, než beze slova rozloučení opustil síň, zřejmě aby vyhledal Gil-galada a pokusil se ho upokojit.

Celkem mě to zamrzelo, jelikož jsem se ho chystala ještě na pár věcí zeptat, dokud byl v relativně vstřícné náladě. Nemohla jsem se totiž zbavit dojmu, že tenhle ellon toho ví podstatně více, než by se mohlo na první pohled zdát, a dokonce by mne nepřekvapilo, kdyby se toho v Lindonu a jeho okolí událo jen pramálo, o čem by neměl aspoň slabé povědomí.

Nezbývalo mi než doufat, že se mi podobná příležitost ještě brzy naskytne. Nu a pokud ne, pak mne uklidňovalo aspoň vědomí, že i on si přeje uzavření spojenectví s Elendilem, a proto bylo poměrně pravděpodobné, že se celá ta záležitost vyřeší i bez mého přičinění. Což bych docela uvítala, neboť čím blíže jsem Gil-galada poznávala, tím menší chuť jsem měla mu pomáhat, a to navzdory všemu, co pro mě a prince v minulosti vykonal.

A jelikož jsem se vážně obávala, že by byl schopen splnit svou hrozbu a držet mě zavřenou v paláci až do konce války, rozhodla jsem se prozatím soustředit na svou společnici a jakýmikoli prostředky si na ní vynutit poslušnost. Neboť by bylo nadmíru mrzuté, kdyby bylo mé poslání zde splněno a já tu i tak musela nadále setrvávat, jen kvůli vrtochu toho podivínského krále!

Jenže sotva jsem se navrátila do svých komnat a střetla tam dosud rozrušenou Elenwë, bylo mi celkem jasné, že jsem si ji tím svým posledním kouskem příliš nezískala. Sice se během naší společné večeře, kterou během mé nepřítomnosti prozíravě obstarala, nechala slyšet, jak milé ode mě bylo, že jsem se těch vojáků zastala, avšak krátce nato mě požádala, abych tu záležitost s jejím ženichem pustila ze zřetele. A mně došlo, že má obavy, jestli by jí má nyní zřejmě nepříliš dobrá reputace nemohla v jejím snažení spíše uškodit. To se z mého pohledu zrovna nejevilo jako ten nejslibnější začátek a ačkoli stále zůstával ve hře Elenwin bratr, který by mi o ní snad mohl něco užitečného prozradit, nemínila jsem jen tak nečinně vyčkávat jeho návratu. Což ovšem znamenalo jediné…

„Myslím, že po tom dnešním večeru dám zítra raději přednost něčemu poklidnějšímu,“ prohodila jsem co možná nejledabyleji. „Co třeba to vyšívání, jež jsi zmiňovala…?“