44. kapitolA
„Nemohu uvěřit, že byste byl až natolik bezcitný,“ pronesla jsem a téměř zoufale jsem prozkoumávala královu tvář ve snaze najít v ní aspoň malý důkaz pro své přesvědčení. Jenže ta mohla být stejně dobře vytesána z kamene a i pak by v ní pravděpodobně bylo více vřelosti.
„Co Thranduil, jemuž jste umožnil sňatek se mnou? A Niënor, již jste kdysi zachránil v lese a poskytl jí zde útočiště? Nic z toho byste přece neučinil, kdyby vám na nich aspoň trochu nezáleželo!“ pokoušela jsem se z něj přesto vykřesat jiskřičku zájmu. Marně.
„Věru ti nebudu vysvětlovat pohnutky svých činů!“ odbyl mne arogantně, zatímco si mě s rukama založenýma na prsou nesmlouvavě přeměřoval. „A upřímně bych ti v tvém vlastním zájmu doporučoval zdržet se pro příště podobných poznámek, jaké jsi měla dnes u stolu! Aby si je náhodou někdo špatně nevyložil!“
„A co by se v takovém případě stalo?“ troufla jsem si ho vyzvat, avšak jedinou jeho odpovědí bylo nepěkné pousmání, za něž by se nemusel stydět ani samotný Temný pán, a s tím se král bez jediného slova vzdálil.
Chvíli jsem za ním jen mlčky zírala, neochotná a hlavně neschopná přijmout to, čeho jsem právě byla svědkem. A v mé mysli pomalu ale jistě klíčilo strašlivé podezření, že s králem Lindonu je něco hodně ale opravdu hodně špatně. Možná za to ani nemůže… třeba mu to způsobil ten prsten, jenž po poměrně dlouhou dobu nosil. Neboť co jsem slyšela, tak všechny prsteny, které si nechal Sauron od Eldar ukovat, měli neblahý vliv na své nositele, pokud ti nebyli dostatečně silní, aby mu odolali. Co když právě tohle byl ten důvod, proč mu ho Elrond vzal a odvezl s sebou pryč? Aby Gil-galada zachránil… dřív, než mu propadne docela…
„Neměla bys ho zbytečně provokovat!“ přerušil znepokojivý tok mých myšlenek Artamir, na jehož přítomnost jsem mezitím poněkud pozapomněla. „S králem je celkem rozumné pořízení, jen se s ním musíš naučit jednat!“
„Hádám, že tohle Vy asi umíte dokonale, že?“ prohodila jsem kousavě, i když musím přiznat, že navzdory své nechuti vůči tomuto ellonovi jsem se neubránila jisté vděčnosti za to, že Amrase docela nezatratil, na rozdíl od krále. Sice mne trochu mátlo, že se o něm můj přítel vůbec nezmínil, z jeho slov jsem měla za to, že svůj případ probíral přímo s králem, avšak zřejmě jsem to jen špatně pochopila.
Ostatně na tom zas až tolik nezáleželo, neboť Artamir byl koneckonců Gil-galadovou pravou rukou a podle všeho spolu spoustu věcí probírali, možná až příliš mnoho… A já si říkala, jestli neměla Elenwë pravdu, když jí připadalo, že si měl král raději zvolit vlastního rádce. Neboť takhle byl až příliš pod jeho vlivem, zřejmě díky respektu, který vůči němu již odmala choval, a ač se zatím zdálo, že jediné, co má jeho pobočník na zřeteli, je bezpečí a blaho říše, stejně to nemohlo dělat dobrotu.
„Je náplní mé práce umět jednat s ostatními… a to i s jedinci jiných ras,“ nevzal si Artamir mou poznámku kupodivu nijak osobně.
„Třeba s Edain?“ rozhodla jsem se využít příležitosti, která se mi tak nečekaně naskytla, neboť navzdory dosud vynaloženému úsilí jsem stále měla více nezodpovězených otázek než odpovědí. „To bude asi vyžadovat hodně diplomatického umu, když se Jeho Veličenstvo s tím jejich králem nemají zrovna v oblibě…“
„Nu, nebudu tvrdit, že neměli v minulosti nějaké neshody, avšak rozhodně bych to nepokládal za nepřekonatelnou překážku, obzvláště když nyní sledují oba dva stejný cíl,“ nepovažoval to Artamir za nijak závažný problém a když jsem se zkusila zeptat, co způsobilo ten rozkol mezi nimi, odvětil, že prostě začali mít na spoustu věcí rozdílné názory, čemuž se ostatně není co divit, když se vezme v úvahu obrovská odlišnost jejich původů.
„A nebude to spíš tím, že se král Gil-galad začal znenadání chovat jinak?“ odhodlala jsem se vyslovit svou domněnku. „Vím, že je to ode mě značně troufalé, avšak nemohu se zbavit dojmu, že se s králem něco děje… něco nedobrého…“
„Jak tě něco takového napadlo?“ zdálo se, že jsem tím Artamira poměrně zaujala, aspoň soudě podle neochvějného pohledu, jenž na mě upíral. A tak jsem o něco směleji pokračovala.
„Nu, vždyť si vezměte třeba to jeho správání před chvílí… cožpak takhle jedná nejvyšší král všech Noldor? A proč se najednou přestal účastnit všech výprav a dokonce i tréninků, které dříve prý s oblibou navštěvoval, a nyní jsou mu zjevně trnem v oku, stejně jako jeho vlastní vojáci? Tohle přece nemůže být samo sebou!“
„A co přesně se tímhle snažíš naznačit?“ otázal se můj společník a já si strašně moc přála vědět, na co právě myslí, neboť z jeho tváře se to rozhodně vyčíst nedalo.
A já se tak mohla jen dohadovat, nakolik je moudré se mu s tím svým podezřením svěřit.
