43. kapitola

    Králův prazvláštní tón mě na chvíli docela zbavil slov a já se zatajeným dechem zírala do jeho náhle tak chladných očí, které působily snad ještě hrozivěji než to, co právě s takovou ohromující ledabylostí pronesl.

„Nyní jistě žertujete, můj pane!“ vymáčkla jsem posléze ze sebe, ovšem tak docela přesvědčená jsem o tom nebyla.

„Samozřejmě že žertuje!“ vmísil se do řeči opět Artamir a já za to byla výjimečně vděčná, neboť díky tomu se králův podmračený pohled přesunul aspoň dočasně na něj, což ho na rozdíl ode mne zjevně nijak neznepokojovalo. Mnohem více ho v ten moment zajímala má předchozí poznámka a on mne znovu vyzval, abych jim ta slova laskavě vysvětlila.

„Jde o Amrase!“ rozhodla jsem se mu po krátkém zaváhání vyhovět. „Já vím, že se provinil, avšak vzhledem k okolnostem mi Váš trest připadá zbytečně přísný!“ vmetla jsem králi směle do tváře a on se zachmuřil ještě více, třebaže nyní vyhlížel i poněkud zmateně.

„Tak Amras?“ zopakoval to jméno a podle toho, jak ho vyslovil, mi potvrdil mé podezření, že naprosto netuší, o kom to mluvím.

„Nu ovšem, to byl onen nepříjemný incident,“ zdál se být Artamir na rozdíl od něj v obraze a ihned se ke svému králi naklonil, aby mu cosi pošeptal.

„Ach ano, tohle!“ pravil král a mně připadalo, jako kdyby se mu ulevilo, přinejmenším působil o něco uvolněněji než předtím. „Téměř jsem již na toho ellona zapomněl!“ utrousil ještě, ovšem znělo to tak falešně, že jsem odmítavě zavrtěla hlavou.

„Vy si na něj vůbec nepamatujete, že ne?!“ neváhala jsem ho obvinit a ačkoli na to nereagoval, jeho výraz hovořil dostatečně jasně za něj.

„Zničil jste mu život a ani jste se neobtěžoval zjistit, co ho k tomu činu vedlo?!“ křikla jsem na něj, více než kdy předtím zklamaná jeho chováním. „Vždyť Vám až do té doby věrně sloužil, cožpak Vám nestál za tu trochu Vašeho času?! Raději jste to celé nechal na něm, že ano?!“ odtušila jsem zlostně a můj pohled plný nevole, který jsem upřela Artamirovým směrem, celkem zbytečně upřesnil, koho mám na mysli.

„Já na tom neshledávám zhola nic špatného!“ sdělil mi král odměřeně. „Artamir je více než schopný se o podobné záležitosti postarat sám! Koneckonců sloužil již mému otci a ten si ve všem potrpěl jen na to nejlepší!“ dodal s nádechem hořkosti a mně bylo hned jasné, že podobně náročný byl nejspíš i na svého jediného syna. A ačkoli mi ho bylo svým způsobem líto, neboť láska rodičů by měla být vždy bezpodmínečná, rozhodně jsem to neshledávala dostatečným argumentem pro jeho lhostejný přístup k Amrasovi.

„Ten ellon se pouze snažil zabránit bezpráví! A jsem si jistá, že kdyby tu bylo jiné východisko, nikdy by tak daleko nezašel!“ zastala jsem se svého přítele, třebaže králův tón jasně prozrazoval, že mu na ničem z toho ani trochu nezáleží.

Ostatně po mých slovech se jen mlčky zadíval na Artamira, ve tváři tázavý výraz bez špetky zájmu, a když mu jeho pobočník opět cosi tiše sdělil, natolik kradmo, že jsem to ani já nezachytila, obrátil se zase zpátky ke mně. „Kdyby si ten voják hleděl tehdy svého, nemuselo to takto skončit!“ prohlásil necitelně a tentokrát jsem to byla já, kdo zaťal ruce v pěst.

„Takže je dle Vás zcela v pořádku, že jeho bratr tu elleth týral?!“ zeptala jsem se téměř nevěřícně. „Mohl jste ji aspoň vyslechnout, pak byste jistě pochopil, proč Amras považoval za správné se jí zastat!“

„A proč by mě to mělo zajímat?!“ odsekl král povýšeně. „Změní to snad něco na skutečnosti, že jsem díky tomu hlupákovi přišel o jednoho ze svých velitelů?! Měl tehdy obrovské štěstí, že jsem se tomu případu nevěnoval osobně, neboť já bych ho rozhodně potrestal přísněji!“

„Ten ellon přišel o svůj domov a milované, čest i majetek, a byl nucen odejít do cizích služeb, o co dalšího byste ho asi tak chtěl připravit?“ ušklíbla jsem se pochybovačně a okamžitě své otázky zalitovala, to když na mě král upřel významný pohled, mrazivější než býval tok řeky Taureduin v zimě.

„To nemůžete myslet vážně!“ takřka jsem zalapala po dechu. „Vždyť se žádného zločinu nedopustil, byl to naprosto čestný souboj!“

„A to mám dle tebe snad tolerovat, aby se mí vojáci pobíjeli kvůli ellith?!“ opáčil Gil-galad se zjevnou nechutí. „K tomu tady přece nejsou! A pokud mají padnout, pak ať je to při obraně této říše, ostatně k tomu byli přece vycvičeni!“

Cynismus, s nímž o svých mužích hovořil, mne znechutil ještě více než cokoli, co vyřkl předtím, a já naprosto nechápala, jak si s tímhle ellonem mohl princ kdy rozumět, když byl de facto jeho pravým opakem. A najednou jsem byla ráda, že mne odmítl přijmout do svých služeb, neboť by se mi vysloveně protivilo nasazovat svůj život pro někoho takového!