38. kapitola
„Když jsi říkala, že je v okolí bezpečno, znamená to, že je možné si někdy vyjet?“ zeptala jsem se Elenwë, která jen co jsme skrovně poobědvaly v mých komnatách – v jejím případě na to stačilo jedno jablko, jala se prozkoumávat obsah truhlic a teď s dosti útrpným výrazem hleděla na veškeré mé šaty.
„Tohle Vás nyní zajímá?“ nechápala, že jsem tak klidná, když nemám nic vhodného na sebe. „Jeho Veličenstvo Vás chce dnes večer oficiálně představit. Cožpak Vás vůbec netrápí, jak při tom budete vypadat?“
„Ani ne… a proč by mělo?“ opáčila jsem a jelikož se mi příčila představa, jak zbývající čas do večeře trávím debatou nad vhodným oděvem, přistoupila jsem ke své společnici a sama si jedny šaty vybrala. Netvářila se na ně zrovna nadšeně a když jsem jí následně oznámila, že s oblékáním a česáním žádnou pomoc potřebovat nebudu, začala vyhlížet už téměř zoufale.
„Vždyť je mou povinností dohlédnout, abyste působila reprezentativně!“ zaprotestovala natolik nešťastně, že jsem jí nakonec dovolila postarat se aspoň o můj účes, pokud se až do večera zdrží jakékoli zmínky o oblečení.
„Dobrá tedy,“ přikývla a já jí znovu zopakovala svou otázku ohledně vyjížďky na koních, neboť to bylo asi tak jediné rozptýlení, které zde přicházelo v úvahu. Navíc jsem měla výčitky svědomí, že jsem se svému čtyřnohému příteli poslední dobou příliš nevěnovala, a chtěla jsem mu to náležitě vynahradit, dokud to jde.
„Nejspíše ano,“ pokrčila Elenwë mírně rameny, zatímco podrobně prozkoumávala mnou vybrané šaty, zda nemají nějaký hrubý nedostatek. „Samozřejmě by nás měl pro všechny případy doprovázet ještě voják, ale jinak si nemyslím, že by proti tomu snad někdo něco namítal.“
„To je dobře. Nerada bych tu seděla zavřená a četla si poezii,“ neskrývala jsem svou úlevu a trochu mě překvapilo, když na mne má společnice vrhla pohled, který se nedal označit jinak než jako potměšilý.
„Též se můžete přidat k ostatním ellith, jež se pravidelně scházejí v zahradách, naslouchají zpěvu hudebníků a věnují se vyšívání,“ navrhla docela nevinně a já měla co dělat, abych při té představě neobrátila oči v sloup.
„To zní nadmíru lákavě,“ ocenila jsem její nabídku, třebaže můj tón přirozeně prozradil, jak o tom doopravdy smýšlím.
„Já v tom též nikdy žádnou zvláštní zálibu nenalezla,“ přiznala Elenwë téměř spiklenecky. „Avšak poezii mám ráda… vykresluje svět, jaký by měl být. Je to téměř jako snění za bílého dne...“
„A nebo spíše nebezpečná iluze. Neboť tenhle svět není dokonalý a nikdy nebude. A věřit v cokoli jiného nutně přinese akorát bolest,“ oponovala jsem, jelikož já si rozhodně nemohla dovolit snít. Ani během dne, a raději ani v noci. Na to jsem již zažila až příliš zklamání. A mé společnici to neuniklo.
„Zdá se, že máte za sebou i jiné nepříjemné zkušenosti než jen tu, jež Vás sem přivedla,“ poznamenala, zatímco si mě zkoumavě prohlížela, a já si v duchu říkala, co asi tak vidí a co si o mně doopravdy myslí.
„Co ti budu povídat. Tohle je těžké období nejen pro ellyn… to víš ostatně sama nejlépe,“ prohodila jsem neurčitě a doufala, že se mi třeba ještě s něčím svěří, ale ona jen mlčky přikývla. Její zádumčivý výraz však dával tušit, že si také prožila své...
Možná proto se ke mně raději otočila zády a pustila se do odklízení nepotřebných kusů oblečení zpět do truhlic, i když si u toho neodpustila poznámku, že tohle je úkol spíše pro komornou a pokud mám vůči té své nějaké výhrady, pak bych se neměla zdráhat říct si o jinou.
„Proti Niënor zhola nic nemám,“ nemínila jsem jí vyprávět, čeho jsem byla svědkem. „Jen mi připadalo, že by jí trocha odpočinku mohla prospět. Navíc jsem si celkem jistá, že to tu dnes zvládneme i bez ní. Či snad ne?“ utrousila jsem a i přes Elenwiny protesty jsem se také dala do skládání, abychom to měly rychleji hotové.
„A co byste si přála dělat nyní?“ otázala se, jakmile zaklapla poslední víko truhly, a mně přitom neušel kradmý pohled, který vrhla na truhlici s mým vybavením.
Tu jsem jí nedovolila otevřít, jen jsem jí sdělila, že v ní mám pár osobních věcí. Jelikož to však nebylo poprvé, kdy její zrak zabloudil tím směrem, smilovala jsem se nad ní a ukázala jí, co se uvnitř skrývá.
„Od Vašeho otce?“ zamrkala trochu překvapeně nad mou výzbrojí a já přikývla, abych se vyhnula sáhodlouhému vysvětlování. „To jste měla štěstí, že byl tak prozíravý a naučil Vás zacházet se zbraněmi. Musí to být úžasné… víte, vědomí, že kdyby to bylo zapotřebí, dovedete se ubránit… komukoli…“
„Zas tak úžasné to není,“ mírnila jsem poněkud její nadšení a raději nemyslela na to, kolikrát mi ani mé zbraně nebyly nic platné. „Tím netvrdím, že to není užitečné, avšak rozhodně to není všespásné. Neboť ač ozbrojena je žena vždy v jisté nevýhodě proti brutální síle muže.“
Pohled, který na mne Elenwë upřela, byl plný umírající naděje. „Tedy je dle Vás lepší se raději rovnou podřídit jeho vůli?“
