31. kapitola

    Přinejmenším jedno jsem se stihla na Oropherově dvoře naučit, totiž že urození lidé jen málokdy přiznají svou chybu. A proto jsem ani já nezaváhala, ačkoli jsem si v duchu samozřejmě vyčinila za to své hloupé selhání, a s naprostou suverénností jsem odebrala Niënor z tácu objemnou čajovou konvici, z níž se dosud kouřilo, a velkou mísu s ovocem, položky, které mi od pohledu připadaly nejtěžší, a postavila jsem je na stolek.

„Však mi pro jednou ruce neupadnou,“ utrousila jsem k Elenwë, jež mé počínání sledovala s roztomile ohromeným výrazem. „Můj otec mě vedl k samostatnosti, na nějaké zvláštní obskakování se u nás příliš nehledělo,“ dodala jsem na vysvětlenou a po tomhle se kupodivu už i ona zvedla a pomohla Niënor prostřít ke snídani, třebaže u toho stále vyhlížela poměrně zaraženě.

„Nu a je to,“ usmála jsem se na obě ellith spokojeně. „Není snad lepší, když si vzájemně pomůžeme? Navíc o to dříve zasedneme ke snídani. Doufám, že se k nám též připojíš, Niënor, vyhlížíš, že by ti nějaké vydatné jídlo jenom prospělo,“ rozhodla jsem se přizvat ke stolu i svou komornou, ačkoli jsem tušila, že tohle se Elenwë nebude zamlouvat už vůbec.

Což byl také jeden z důvodů, proč jsem to udělala, abych jí dala jasný signál, že se navzdory jejímu dozoru nemíním nijak omezovat. A též že mi záleží na ostatních… čímž jsem ji doufala přesvědčit, že jsem ta pravá, pokud si bude potřebovat s někým promluvit o svém trápení. A neposledně jsem si vážně činila obavy o Niënor, tu zamlklou elleth, jež stále držela hlavu pokorně skloněnou, a já jí tak dosud neměla možnost pohlédnout do tváře. Přesto mi neuniklo, že je nezdravě bledá, a její zlatavé vlasy jsou natolik bez lesku, že se občas zdají spíše šedavé.

A já se nemohla ubránit, abych si neříkala, co hrozného asi prožila, že ji to až takhle zlomilo, a jestli bych jí náhodou nedokázala nějak pomoct. Přece jen jsem si už též lecčíms prošla a pokud by jí snad má zkušenost mohla přinést úlevu, byla jsem ochotná s ní něco ze své minulosti sdílet. Ne tak ovšem s Elenwë, jež mi stále připadala spíše jako dítě než dospělá elleth, a třebaže jsem vycítila, že ji něco tíží, hádala jsem, že je akorát zahořklá kvůli nedostatku potencionálních choťů. A zjevně i rozladěná mým chováním, které bylo ostře v rozporu s etiketou, již ona tak převelmi ctila.

„Má paní, to se přece nehodí, aby služebná jedla u jednoho stolu s Vámi,“ upozornila mne, aniž by se s ohledem na Niënor aspoň trochu obtěžovala ztišit svůj hlas. „Navíc má Vaše komorná povinnosti, kterým se musí věnovat!“

„Tak? A jaké?“ zajímala jsem se.

„Pro začátek vybalit Vaše zavazadla,“ odvětila Elenwë, než se rozhlédla kolem sebe v marné snaze nějaká najít. „Nejspíš je sloužící dosud nepřinesli,“ zkonstatovala vzápětí s nespokojeně nakrčeným čelem. „Taková trestuhodná nedbalost!“

„Žádná zavazadla jsem s sebou neměla,“ pospíšila jsem si uvést věci na pravou míru. „Cestovala jsem dost nalehko… a také narychlo…“ dodala jsem významně a celkem mne potěšilo, když se výraz té mladé elleth okamžitě změnil z podrážděného na kajícný.

„Och, odpusťte mi prosím mou neomalenost, má paní,“ zdála se být upřímně zhrozena nedostatkem projeveného taktu. „Nechtěla jsem Vám tu tragickou událost znovu připomínat,“ omlouvala se spěšně a já jí odvětila, ať se tím netrápí.

„Potom ovšem nechám zavolat zdejší švadlenu, aby Vám vzala míry a postarala se Vám co nejdříve o novou garderobu,“ zaměřila se okamžitě na řešení pro ni závažného problému, pravděpodobně ve snaze odčinit své předchozí pochybení, a já měla co dělat, abych neobrátila oči v sloup, když jsem si vybavila, co přesně to obnášelo v Imladris.

Jenže mi bylo celkem jasné, že se pro královu schovanku nehodí, aby chodila pořád jen ve vypůjčených šatech, a tak jsem ani nezkoušela protestovat. „Postačí mi akorát dvoje, troje slušné šaty, víc opravdu není zapotřebí,“ vymiňovala jsem si aspoň, avšak podle Elenwina výrazu se dalo usuzovat, že můj názor rozhodně nesdílí.

„Nu, uvidíme…“ nechala tuhle otázku prozatím otevřenou. „Jen mi prosím oznamte, až se na to budete cítit a já vše potřebné zařídím,“ požádala mne a já mlčky přisvědčila, už dopředu rozmrzelá z vyhlídky na tu zdlouhavou a podle mě naprosto zbytečnou proceduru.

„Mezitím se Vám to tu pokusíme aspoň trochu zkrášlit,“ usmyslela si vzápětí a než jsem se k tomu stačila vyjádřit, už s přehnanou rázností posílala Niënor do zahrad natrhat nějaké květiny a já s lítostí hleděla, jak má komorná ochotně pospíchá vyplnit její přání, namísto aby se konečně jednou vydatně najedla.

„Nebuď na ni tak příkrá,“ napomenula jsem svou společnici mírně, jakmile za ní zaklaply dveře. „Už takhle to má dost těžké…“

„A kdo ne?!“ opáčila Elenwë takřka zlostně, ovšem cosi v jejích očích mi prozradilo, že není vyloženě zlá. Jen nesmírně nešťastná.