35. kapitola
Utrhla jsem těch sněhobílých kvítků jen několik, abych se z nich mohla ve své komnatě těšit, a bláhově jsem je považovala za dobré znamení. Vždyť pokud se ony dokázaly dostat tak daleko od své domoviny, neboť zde v Lindonu rozhodně nepatřily mezi běžně rostoucí druh, nepochybně i já naleznu cestu zpět domů, ke svým dvěma princům.
„A to jste zprvu vyhlížela, že Vás procházka zahradou nudí. Jen nechápu, že Vás mezi vší tou krásou zaujalo právě toto…“ neuniklo Elenwë mé zaujetí tím pro ni nejspíš plevelem, neboť soudě podle kytice, kterou si sama natrhala, dávala přednost ušlechtilým bílým růžím.
„Mám raději přirozené věci, nevyumělkované,“ přiznala jsem, ovšem žádné další vysvětlení jsem jí nenabídla a ona ho ostatně ani nepožadovala.
Mnohem více ji v tu chvíli zajímalo, jak mne co nejlépe ustrojit pro formální večeři, které se přirozeně zúčastní i sám král, když jsou mé možnosti tak omezené.
„Nedělej si s tím starosti,“ chlácholila jsem ji, neochotná zabývat se podobnou banalitou. „Nemyslím si, že by na tom někomu záleželo. Navíc jistě pochopí, že jsem si s sebou nepřivezla celou svou garderobu.“
„Právě proto Vám musí švadlena vzít co nejdříve míry, aby se mohla pustit do práce. Je přece zcela nepřijatelné, abyste tu chodila ve vypůjčených šatech,“ nepozdávalo se to přesto Elenwë a já pochopila, že s tím nedá pokoj, dokud ji nevyslyším.
„Dobrá, tak se do toho raději pusťme hned, ať to máme za sebou…“ rezignovala jsem bez valného nadšení.
Má společnice jím oproti tomu překypovala v nadbytečné míře za nás obě a sotva mne doprovodila ke dveřím do mých komnat, pospíšila si, aby dotyčnou elleth přivedla, jako kdyby se snad obávala, že bych si to jinak mohla ještě rozmyslet. Upřímně jsem měla opět silné nutkání zmizet, ale opanovala jsem se a s tichým povzdechem vešla dovnitř. Niënor tam právě aranžovala poslední kytici do vázy, vůně ze všech těch květin možná až příliš těžká a sladká pro tak malou místnost, to jsem si však nechala raději pro sebe, abych neranila její city.
„Je to tu hned o něco veselejší, děkuji ti,“ ocenila jsem navzdory svým výhradám námahu, kterou si s tím dala. „Nenašlo by se náhodou někde místečko i pro těchhle pár sněženek?“ otázala jsem se vzápětí a rovnou jsem jí svůj úlovek podávala, aby se o ty chuděrky postarala, než zvadnou docela.
Jenže ona kupodivu akorát slyšitelně zalapala po dechu, načež upustila zbytek květin na podlahu a než jsem se stačila zeptat, co se děje, s přidušeným zavzlyknutím utekla pryč.
„Ta asi nemá sněženky příliš v oblibě…“ zkonstatovala jsem zaraženě nad její prudkou reakcí.
A jelikož to nevyhlíželo, že by se v nejbližší době hodlala vrátit, sama jsem dala své květiny do vody, stejně jako ty Niënořiny, které neslavně skončily na zemi, ačkoli jsem měla spíše nutkání vyhodit je z okna. Elenwë, která se zanedlouho objevila v doprovodu postarší elleth, se však zdála být nadmíru spokojená.
„Již to tu působí podstatně přívětivěji,“ seznala a lehký náznak úsměvu přitom zvlnil její tak často vážná ústa. „Doma jsem mívala každý večer čerstvé květiny… Bylo tak příjemné nechat se ukolébat ke spánku jejich omamnou vůní…“ ztratila se na okamžik ve vzpomínkách, ale její zasněný výraz se rychle změnil v lítostivý, když vzápětí dodala, že její matka je vždy hned zrána nemilosrdně vyhodila. „Přesto mám pár kvítečků schovaných v knížkách…. jen si je netroufám otevřít…“ přiznala s náznakem zahanbení nad takovou pošetilostí.
„Na tom přece není zhola nic špatného,“ ubezpečila jsem ji rychle, avšak ona odmítavě potřásla hlavou.
„Nebylo to správné, to dobře vím, ale byla jsem mladá a…“ Tady se odmlčela a tentokrát jsem to byla já, kdo se pousmál.
„Zamilovaná?“ dořekla jsem to za ni a skoro jí v tu chvíli i záviděla, neboť mně nikdy žádný ellon květiny nepřinesl a ani se vyloženě nedvořil. A přestože jsem byla ve svém svazku s Thranduilem šťastná a rozhodně bych neměnila, stejně jsem měla pocit, jako kdybych byla o něco ochuzena, když jsem své mládí strávila po cvičištích a nikdy tak nepoznala onu bezstarostnou lehkost první nevinné lásky.
„Naivní!“ opravila mne Elenwë sebekriticky a já se s ní nehádala.
„Ovšem,“ předstírala jsem, že jí to věřím, zatímco jsem nechala švadlenu vzít mi míry a dokonce jsem se přinutila vyhlížet u toho i patřičně nadšeně, aby mne snad nepovažovala za nafoukanou nevděčnici.
Nejspíš jsem ji tím zmátla natolik, že se mě před svým odchodem ještě začala vyptávat, jakým barvám dávám přednost. Rozhodně zelené… skoro jsem vyhrkla, než jsem si uvědomila nemoudrost takové volby.
„Modré,“ přiměla jsem se říct a ona mi přislíbila, že se se svými pomocnicemi pustí neprodleně do práce, aby bylo brzy vše hotové.
„Modrá Vám bude slušet,“ okomentovala Elenwë můj výběr, jakmile jsme opět osaměly, a já se mírně ušklíbla, neschopná déle předstírat zájem o nějaké hloupé šaty, když mě v tu chvíli podstatně více zajímalo něco jiného.
„Tak kdo byl ten ellon, jenž ti nosil květiny?“
