37. kapitola

     „Neměj obavy, já o něj přece zájem nemám,“ uklidňovala jsem ji, abych náhodou neztratila její důvěru. „Navíc, a tohle je jen mezi námi, jsem již před časem dala slovo jinému… a jakmile tahle válka skončí, nepochybuji o tom, že se opět šťastně shledáme,“ rozhodla jsem se k ní být pro jednou upřímná, když mi toho sama tolik svěřila.

Pravděpodobně ji to tížilo natolik, že to potřebovala někomu říct, přesto mě zaráželo, že si k tomu vybrala zrovna mne, elleth, o níž nevěděla takřka nic. A jakkoli mi to i trochu lichotilo, cítila jsem se jako naprostá podvodnice. Neboť zatímco mi Elenwë vylévala své srdéčko, já dumala nad tím, zda bych něco z toho, co mi dosud vyjevila, nemohla použít proti ní.

„To Vám přeji…“ zareagovala na tu mou novinku, ovšem její výraz byl přitom spíše soucitný. „A rovněž, abyste se opět ve zdraví našli…“ dodala značně pohnutým hlasem, až jsem si říkala, jestli ve válce o někoho nepřišla. Možná o toho ellona, který jí nosil květiny…

„Příliš vojáků jsem venku na cvičišti neviděla,“ změnila jsem raději téma, neboť jsem ji nechtěla zbytečně trápit, když by mi to s největší pravděpodobností stejně k užitku nebylo. „Zřejmě tráví v boji s nepřítelem tolik času, že nemá smysl, aby se vyčerpávali ještě tréninkem, že?“ hádala jsem, jakkoli to pro dámu nebyla zrovna ta nejvhodnější otázka.

„To ani ne… okolí paláce je dosti bezpečné, o to se postaral kapitán se svými muži. Navíc jsou tam hlídky, které na to dohlíží,“ překvapila mne má společnice svou informovaností, jež měla zajisté co do činění s jejím bratrem. „Spíše je to proto, že král tomu není příliš nakloněn a většina velitelů tohle jeho přání respektuje. Prý mají raději šetřit síly na skutečný boj a neztrácet čas zbytečným zápolením spolu.“

„Nu, asi nemá pochybnosti o jejich zdatnosti…“ pravila jsem, třebaže mi králův postoj připadal dosti nemoudrý.

Neboť jsem během svého působení v armádě vypozorovala, že vojáci potřebují boj, byť jen cvičný, aby zdokonalili své schopnosti a zbavili se přebytečné energie. Jinak mají tendenci vyvolávat zbytečné konflikty, jež končívají zpravidla prachobyčejnou rvačkou, která je jich pramálo hodna. Ale tohle by přece tak zkušený bojovník jako Gil-galad měl vědět. A nebo snad tohle podivné rozhodnutí nějak souviselo s tou jeho averzí vůči vojákům?

„Asi ne. A podle všeho ani o té své,“ pokrčila Elenwë rameny a já se přirozeně zeptala, jak to myslela.

„Nu, slyšela jsem, že dříve si král nikdy žádný trénink ujít nenechal, leda by byl zrovna mimo palác, a s oblibou se do nich též zapojoval. Zdá se však, že na takovou podívanou můžeme zapomenout. Aspoň že kapitán a jeho muži nám to po svém návratu vynahradí,“ prořekla se a když jsem se pobaveně pousmála, pokoušela se to rychle zamluvit.

„Občas se zajdu podívat za bratrem….“ vysvětlovala překotně, abych si snad o ní nemyslela, že patří mezi ty naivní ellith, které podobnou kratochvíli vyhledávají, a já stále s náznakem úsměvu na rtech přikývla.

„To je celkem pochopitelné. Ráda se k tobě příště přidám, pokud ti to nebude vadit,“ využila jsem obratně příležitosti a Elenwë proti tomu nic nenamítala.

„Aspoň se budu moct pocvičit v lukostřelbě, aniž bych tam někomu překážela,“ spatřovala jsem v tom králově rozhodnutí aspoň jednu výhodu, ale má společnice mě ihned vyvedla z omylu.

„Lukostřeleckých výcviků se to netýká, nejspíš proto, že při nich muži zpravidla nedojdou k úhoně. Ovšem ty také nejsou tak zajímavou podívanou,“ přidala ještě svůj osobní postřeh, s nímž jsem samozřejmě nemohla souhlasit.

Možná proto, že jsem na rozdíl od ní měla za sebou obtížnou zkoušku u prince a další u Glorfindela a ani při jedné jsem se tedy ani v nejmenším nenudila. Na druhou stranu jsem však nebyla v roli diváka, takže uznávám, že mé hodnocení nebylo úplně objektivní.

„Pokud si to přejete, mohu zjistit, kdy tam bývá volno,“ nabídla mi celkem ochotně a bez jakéhokoli náznaku, že by mě za tuhle mou zálibu snad odsuzovala, což jsem jí též připsala k dobru. A pomalu jsem se začínala obávat, aby mi tahle dívenka navzdory mé počáteční předpojatosti ještě nepřirostla k srdci.

„To budeš hodná,“ ocenila jsem její iniciativu a jen jsem doufala, že když shledává lukostřelbu tak nezáživnou, nebude mi na cvičišti věnovat přílišnou pozornost. Za normálních okolností by mi bylo zcela lhostejné, kdo mému tréninku přihlíží, jenže za ty jsem rozhodně nepovažovala svůj současný stav, kdy jsem se skoro ani nedokázala dotknout luku bez nepříjemného rozechvění.

Bylo to celkem ironické vzhledem k tomu, s jakou chutí jsem se dříve předváděla před ellyn a jejich nabubřelými egy, která po mých výkonech utrpěla značnou újmu. A teď, teď jsem si ani nebyla jistá, zda vůbec dokážu napnout tětivu, o tom, jestli dokonce zvládnu zasáhnout vybraný cíl, zatím nemělo ani smysl spekulovat. Avšak byla jsem pevně odhodlaná to co nejdříve zjistit.