34. kapitola
„A to se o Gil-galadově neohroženosti vypráví tolik příběhů!“ skoro jsem si povzdechla, notně zklamaná, že to vše byly nejspíš jen výmysly šířené za účelem zastrašení nepřítele. Nebo snad ne?
„Jak dlouho tu vlastně Angrod již slouží?“ pokoušela jsem se aspoň přijít na kloub té nezvyklé familiárnosti, s níž s králem podle všeho jedná. A opět jsem zalitovala, že nemám možnost se nějak spojit s lordem Elrondem, neboť ten by mi o něm jistě mohl prozradit mnohem víc než má společnice, jež vyhlížela, že ji tohle téma spíše nudí.
„Nějaký čas to již bude,“ odvětila bez valného zájmu. „Já ho jinak než jako kapitána nepamatuji, ale snad prý dříve sloužil přímo pod králem.“
„A nepřenechal mu král svůj velitelský post někdy po tom střetu, v němž byl tak popálen? Možná mu tím chtěl splatit svůj dluh. Jestli mu tam tenkrát zachránil život…“ spekulovala jsem nahlas, ale tentokrát Elenwë jen neurčitě pokrčila rameny.
„Tohle asi ví pouze ti dva… a vážně pochybuji, že by se s něčím takovým někomu svěřovali…“ ukončila tuhle debatu mírně nesouhlasným tónem a já to přijala.
„Nejspíš máš pravdu,“ nechala jsem to prozatím být, zatímco v duchu jsem to přidala na seznam otázek, které jsem se chystala Valandilovi položit a který začínal být povážlivě dlouhý. Teď jen jak ho přesvědčit, aby byl aspoň trochu sdílný…
„Jestli jste již po snídani, můžu Vás vzít na tu prohlídku, pokud jste ohledně ní nezměnila mezitím názor,“ vytrhla mne Elenwë z mého rozjímání a já si teprve tehdy uvědomila, že už nějakou dobu mlčky zírám na prázdný šálek před sebou.
„Ovšem, nemohu se dočkat, až tohle místo trochu blíže poznám,“ zvedla jsem se lehce neohrabaně ze židle, stále poněkud ztuhlá ze své dlouhé jízdy na Gil-galadův dvůr. „Zatím jsem byla pouze u krále a ve stájích,“ přiznala jsem, načež jsme strávily následujících pár hodin exkurzí po paláci a pak také po venku, kde mě samozřejmě nejvíce zaujal tréninkový plac pro lukostřelbu.
„Máte ji v oblibě, má paní?“ otázala se Elenwë, když jsem zůstala delší čas nehnutě stát před nejvzdálenějším terčem, a já bez váhání přisvědčila.
„Kdysi jsem se jí poměrně často věnovala,“ neviděla jsem důvod, proč to tajit. Obzvláště pokud mě má na královo přání všude doprovázet.
„Ano?“ nezdálo se, že by ji to nějak zvlášť šokovalo. „Muselo to pro Vás být obtížné… nahrazovat svému otci syna, kterého neměl. A nebo se mýlím?“ ťala nevědomky do živého a já měla co dělat, abych honem zaplašila slzy, které mi po její poznámce vyhrkly.
„Nemýlíš, byla jsem jedináček,“ potvrdila jsem jí její domněnku a jen jsem doufala, že králův smyšlený příběh o mé minulosti nezahrnuje i dost početnou rodinu včetně několika udatných bratrů.
Ale pokud Elenwë odhalila nějakou nesrovnalost, nedala to na sobě ani mrknutím oka znát. „Tímhle výcvikem Vaši matku nejspíš příliš nepotěšil, že?“ odtušila pouze a já jí přiškrceným hlasem odvětila, že tu jsem naneštěstí nepoznala, neboť zemřela během porodu.
Nevyhnutelně jsem přitom myslela na prince, který se s tou strašlivou zprávou byl nucen vyrovnat již podruhé v životě, a nejspíš proto jsem měla ve tváři tak zdrcený výraz, že mne Elenwë spontánně uchopila za ruku.
„Omlouvám se, nechtěla jsem přivolat bolestné vzpomínky…“ pronesla rozpačitě a já se přinutila k chabému pousmání.
„Každá si holt neseme své břímě…“ prohodila jsem a nesmírně mě potěšilo, když se na mě trochu pousmála.
„To ano…“ přisvědčila a já si v ten moment pomyslela, že nakonec možná nebude tak hrozné mít ji za společnici. S ní aspoň den ubíhal poměrně rychle a navíc mi myšlenky nesklouzávaly tak často směrem, kterému bylo lepší se raději zcela vyhnout.
Samozřejmě že v okamžiku, kdy jsem během naší procházky po zahradách spatřila v trávě známé bělostné hlavičky sněženek, tak typických pro můj pravý domov, ani její přítomnost mi nemohla zabránit zavzpomínat na poměrně bezstarostnou dobu mého dětství. A na to, jak jsme se sestrou tyhle květinky občas trhaly, abychom jimi zkrášlily jídelní stůl. Byly tak křehké, tak nevinné… stejně jako my tehdy. Kdo mohl tenkrát tušit, jak brzy budou naše životy zničeny tou strašlivou událostí… a že jich tolik bude nenávratně zmařeno…
Aniž bych vnímala cokoli jiného, poklekla jsem u těch drobounkých kvítků a s neskonalou něžností se jich dotkla. Několik slz bylo příliš rychlých, než abych je stihla zadržet, a teď se třpytily na okvětních lístcích jako krůpěje rosy. Ano, my byly tehdy nevinné… avšak mýlila jsem se, když jsem považovala za nevinné i tyto proklaté květiny. Možná v nich byla ukryta Yavannina zloba… možná šlo jen o pouhou náhodu… přesto jsem záhy litovala, že jsem je nenechala být.
