33. kapitola

    „Tohle máš od svých rodičů?“ domýšlela jsem se a třebaže to Elenwë přímo nepotvrdila, její zasmušilý výraz byl dosti výmluvný. „Zřejmě jim na tom sňatku hodně záleží, že?“ prohodila jsem mezi sousty bohatě sypaného koláčku, který jsem si dopřála víceméně jen proto, abych ji přiměla si ještě něco dát.

Ona ale odolala. Místo toho si způsobně otřela ruce do vyšívaného ubrousku a hned nato je opět složila v klíně. „To ano…“ připustila zdráhavě. „Je to však celkem pochopitelné. Neboť jakkoli jsme na Valandila pyšní, coby prostý voják nemůže nijak zlepšit situovanost naší rodiny. Proto rodiče spoléhají na mě… a já je nesmím zklamat, když za mé vzdělání a výchovu neváhali utratit zbytek svých úspor.“  

„To bylo přece jejich rozhodnutí!“ nezamlouvalo se mi, do čeho ji její rodiče tlačí. „Měla by ses vdát, až když potkáš toho pravého a budeš to chtít ty sama, ne někdo jiný!“

„Já si přece též přeji se co nejdříve provdat!“ prohlásila Elenwë, ovšem její hlas poněkud postrádal potřebné nadšení a sebejistotu. „Jenže naneštěstí jsem k tomu zatím příliš příležitostí neměla. Doufala jsem však, že coby Vaše společnice bych se snad mohla s někým vhodným seznámit…“ přiznala s jistými rozpaky a v ten moment vůbec nevyhlížela jako vdavekchtivá elleth nýbrž jako malá holka, která se bojí, že své rodiče zklame…

„Ráda ti v tomhle ohledu budu nápomocna, ale stejně si myslím, že bys měla vybírat dle svého srdce a ne na základě ellonova majetku,“ neodpustila jsem si káravou poznámku, po níž se na mě Elenwë dotčeně zakabonila.

„To si možná můžete dovolit Vy, ovšem já musím v prvé řadě myslet na svou rodinu!“ připomněla mi ostře, čímž mě pouze utvrdila v mém záměru si s jejím bratrem důkladně popovídat. Jednak abych se pokusila najít konečně nějaké smysluplné odpovědi a pak také proto, abych zjistila, zda by ji před tím vynuceným sňatkem bez lásky nemohl nějak zachránit.

„A co kdyby se výhodně oženil tvůj bratr a zprostil tě tak toho závazku…“ napadlo mne, ale ona odmítavě zavrtěla hlavou.

„Valandil nemá prozatím na ženitbu ani pomyšlení. Ne že by se rodiče nepokoušeli jeho názor změnit, ovšem obávám se, že ho tím v jeho staromládenectví akorát ještě více utvrdili. Ostatně mám pocit, že pokud se přece jen někdy ožení, bude to jim natruc… a oni beztak tak dlouho čekat nemíní.“

„Třeba by pomohlo, kdybych s ním promluvila… pokusila se mu vysvětlit, že je to v nejlepším zájmu vás všech…“ navrhla jsem s dokonale nevinným výrazem a Elenwë mi to kupodivu i uvěřila.

„Nemyslím si, že to k něčemu bude, avšak zkusit to můžete…“ zůstávala raději skeptická, ovšem mně neunikl záblesk naděje v jejích smutných očích. „Očekávám jeho návrat každým dnem. Ale kdoví, kdy se skutečně objeví…a v jakém stavu…“ dodala poněkud znepokojeně a já ji plně chápala, vždyť i mě svíral podobný strach pokaždé, když byl princ mimo brány paláce.

„Jistě bude v pořádku, vždyť je s těmi nejlepšími, ne?“ pousmála jsem se na ni povzbudivě, jenže ona to téměř ani nezaznamenala.

„Byla bych podstatně klidnější, kdyby sloužil pod někým jiným…“ hlesla sotva slyšitelně a já si říkala, jestli svého bratra tolik miluje a nebo má jen obavy, aby se svými ambiciózními rodiči nakonec nezůstala docela sama.

„Nemáš snad v jejich kapitána důvěru?“ otázala jsem se jí a ona se trpce ušklíbla.

„Na tom přece nezáleží, co si o něm myslím já!“ odvětila nečekaně prudce. „Jeho muži by ho bez váhání následovali i do samotného Mordoru! A Angrod je natolik bojechtivý, že by je tam byl klidně schopen vzít!“ pronesla s natolik zjevnou nevolí, že jsem se ani nepotřebovala dál ptát.

„Nejspíš má na něj král značně vysoké nároky…“ hádala jsem, ale má společnice rezolutně potřásla hlavou.

„Nemyslím si, že tohle je ten pravý důvod. Neboť když se onehdy vrátil z jedné výpravy vážněji raněn, král sám k němu pospíšil, aby mu pomohl sesednout, a přitom ho dosti ostře pokáral, že tak lehkovážně dává svůj život všanc,“ zavzpomínala, čímž zaručeně vzbudila mou zvědavost ohledně toho ellona.

„Třeba to činí proto, aby dokázal, že je schopen krále na jeho postu velitele nahradit…“ tipovala jsem znovu. „A nebo se na něj prostě snaží učinit dojem…“ navrhla jsem ještě, avšak Elenwë se i teď tvářila skepticky.

„Spíše to působilo, že je kapitánovi docela lhostejné, co si král myslí. A též mu neváhal sdělit, že se má raději věnovat vladařským povinnostem a boj přenechat jemu,“ svěřila mi již skoro šeptem, jako kdyby se obávala, aby to nezaslechl někdo další.

„To se nejspíš Jeho Veličenstvu příliš nezamlouvalo…“ zarazila mne drzost toho ellona. Stejně jako Elenwina odpověď.

„I já čekala, že ho král za takovou impertinenci ztrestá, jako ostatně všichni, kteří toho byli svědkem. K našemu ohromení však bez dalšího slova opustil nádvoří, provázen pobaveným smíchem svých někdejších mužů…“