32. kapitola
Zatímco jsem v duchu přemítala, jestli by bylo příliš unáhlené, kdybych se pokusila vyzvědět víc, Elenwë to dilema rozřešila za mne, když se o tom sama rozhovořila.
„Tyhle nelehké časy jsou ostatně důvodem, proč jsem byla vybrána za Vaši společnici,“ vrátila se k mé dosud nezodpovězené otázce. „Většina urozených ellith se totiž rozhodla odcestovat do Forlondu, odkud lze snadněji prchnout, kdyby snad došlo k nejhoršímu. Ne tedy, že by jich tu i předtím bylo nějak mnoho…král Gil-galad je spíše vojákem než milovníkem ženské společnosti,“ svěřila se mi ještě na závěr se svým poznatkem.
„To nejspíše ano, když se dosud neoženil. Hádám, že z toho jeho rádce není zrovna nadšený…“ vzpomněla jsem si na ten jejich podivný rozhovor a znovu jsem si říkala, o kom to tehdy asi debatovali. Dalo se však celkem předpokládat, že má Artamir podobný názor i na Gil-galada, neboť ani ten dosud nezajistil trůnu následníka.
„Ach ano, v tomhle je podobný jako můj bratr!“ zatvářila se Elenwë poněkud kysele. „I Valandil tvrdí, že nemá smysl činit nějaké závazky, dokud tahle válka neskončí!“
„To se mi zdá vcelku rozumné…“ neshledávala jsem na jeho filozofii pranic špatného. Pravda, v případě krále by osiřelý trůn představoval značnou komplikaci, ovšem pro obyčejnou elleth by bylo zajisté lepší počkat, než se provdat a zakrátko ovdovět. Jenže má společnice na to nahlížela poněkud jinak.
„Jistě! Pokud to však není jen chabá výmluva, jak si s elleth nezávazně užít!“ měla na to svůj názor a já jí ho nevymlouvala, neboť jsem se zde rozhodně nemínila s žádným ellonem sbližovat, a tudíž mě to nemuselo trápit. Raději jsem se soustředila na jinou záležitost a tou bylo splnění mého úkolu.
„Pověz, co mi můžeš říct o králi Elendilovi? Prý mají s králem Gil-galadem nějaké neshody nebo se mýlím?“ otázala jsem se přímo, neboť se mi nechtělo marnit čas nějakými důmyslně maskovanými dotazy, které by mi to mohly pomoci taktně zjistit.
Nutno říct, že se Elenwë nejprve trochu nesouhlasně zamračila, ale pak zjevně neshledala důvod, proč neodpovědět. „Co tu jsem, tak sem ještě nezavítal, třebaže jsem slyšela, že dříve tu pobýval poměrně pravidelně. Zřejmě má nyní příliš starostí s obranou svého království, než aby si mohl dovolit ho opustit,“ neviděla za tím nic zvláštního.
„Zřejmě…“ přitakala jsem, třebaže i tentokrát jsem si myslela něco docela jiného. Naneštěstí bylo zjevné, že Elenwë opravdu nic bližšího neví, a že pokud je za tím jejich náhlým odcizením skutečně něco víc, budu ten důvod muset hledat někde jinde.
Krátce jsem pojedla z připravených pokrmů, aniž bych pořádně vnímala, co to vlastně vkládám do úst, má mysl plně zaneprázdněna tříděním všech informací, které se mi v tom krátkém čase podařilo nasbírat. Zatím mi moc užitečné nepřipadaly, ale kdoví, jestli se v budoucnu neukážou být překvapivě zásadní. Přinejmenším některé z nich už nyní vzbuzovaly mou zvědavost.
Třeba kdo je ten záhadný muž, jemuž na Thranduilovi údajně tolik záleží, a králi zase podle všeho na něm… Nebo co se skrývá za zarytým mlčením Niënor… Či co se přihodilo Elenwë, než ji rodiče přivezli sem… A jaké důvody přiměly krále, aby se zcela zřekl účasti na dalších výpravách, a co se vůbec odehrálo mezi ním a jeho otcem, že mu to není schopen zapomenout…
Na něco z toho by mi jistě dokázal odpovědět Artamir, jen kdyby ke mně nechoval takovou averzi, a pak přirozeně také sám král. Zatím se sice neukázal být příliš sdílným, avšak třeba by mohl vnést aspoň trochu světla do oné záležitosti s mou novou komornou. A co se týkalo Elenwë…
Ten nápad se objevil zcela nečekaně, ale jakmile se tak stalo, už jsem ho nedokázala pustit z hlavy. No ovšem, koho lepšího jsem se mohla na svou společnici přeptat než právě jejího bratra, toho, který sloužil v králově elitní jednotce. A kdoví, pokud si budu počínat šikovně, třeba by mi prozradil i něco zajímavého na krále… a koneckonců i na Niënor, pokud byl tenkrát u toho, když ji našli…
„Takže ty tu žiješ již třetím rokem?“ začala jsem docela nenápadně a snažila jsem se tak i tvářit, když ke mně Elenwë pozvedla oči, které do té doby upírala na sepnuté ruce v klíně. Samozřejmě že jsem jí nabídla, aby se mnou pojedla aspoň ona, ale mou nabídku s díky odmítla, třebaže kradmý pohled, jenž na okamžik vrhla na prostřený stůl, se nedal nazvat jinak než jako toužebný.
„Určitě si nedáš se mnou? Vždyť je tady toho dost pro nás obě,“ zkusila jsem to znovu, když její zrak opět krátce spočinul na plných talířích před námi, a tentokrát to pokušení bylo již zřejmě příliš silné, než aby mu odolala.
„Snad jenom malý kousíček…“ pronesla mírně provinile, načež si odlomila ždibec z jedné slané pletýnky a s rychlostí, jež byla zcela jistě v rozporu s dobrým vychováním, ho zhltla.
„Myslím, že takových titěrných kousků by se do tebe vešlo i víc,“ prohodila jsem, zatímco jsem si starostlivě přeměřovala její dle mého názoru až moc útlou postavu.
„Raději ne… ellyn nemívají v oblibě ellith při těle… a rozhodně se s nimi nežení…“ odvětila tónem, který naznačoval, že už si tohle moudro párkrát v minulosti vyslechla. A podle toho chování si ho vzala dost k srdci…
