40. kapitola

    „Almiel? A kdopak to má být?“ snažila jsem se nedat na sobě znát šok, který mi Elenwina slova způsobila. Neboť ačkoli jsem věděla, že má přítelkyně v Lindonu delší dobu žila, rozhodně jsem nečekala, že na ni přijde řeč, obzvláště tak záhy po mém příjezdu.

„Měla byste se na ni raději přeptat povolanějších, neboť já osobně ji nestřetla… jen jsem toho o ní poměrně dost slyšela…“ ošila se má společnice a vypadalo to, že by to celé nejraději vzala zpět. „Víte… není to pěkný příběh… a nemá ani příliš šťastný konec. Jak by také mohl…“ snažila se z toho vykroutit a já měla co dělat, abych jí nepřiznala, že ho již znám. A že též dobře vím, co se s tou elleth stalo dál. Že její příběh neskončil zde… a ani ne nešťastně, tedy aspoň pokud tak lze usuzovat dle oné zmínky v Elrondově dopisu.

„Nu, pokud jsi toho o ní tolik slyšela, pak mi přece můžeš aspoň něco málo povědět,“ vybídla jsem ji znovu, celkem zvědavá, co se od ní dozvím.

Trochu mě totiž zaráželo, proč kolem toho dělá takové tajnosti a tváří se vyloženě útrpně. Pravda, to, čím si Almiel prošla, nebylo rozhodně nic pěkného, ale aniž bych to chtěla bagatelizovat, k takovým věcem občas docházelo. Nejspíš však ne v Elenwině světě, jak jinak si vysvětlit tu její náhlou bledost a cosi velice blízkého hrůze, jež se odráželo v jejích hnědých očích?

Zrovna jsem si začala říkat, jestli třeba nejde o nějakou mýlku, a ona neměla náhodou na mysli docela jinou Almiel než já, když konečně promluvila a tuhle mou pochybnost okamžitě rozptýlila. „Je to prostě další elleth, jež zbytečně trpěla, neboť jí nikdo nevěřil, že ji její choť týrá,“ rozhovořila se o tom neochotně. „A nebo jí možná i někdo věřil, avšak jelikož byl její choť coby jeden z velitelů armády cennější, nikdo to nehodlal řešit. Zato když padl, vzbudilo to náhle nebývalý zájem a ta nebohá elleth musela čelit odpornému nařčení, že snad smrt toho tyrana nějakým způsobem zavinila.“

„Nu, vzhledem k tomu, že je ten ellon mrtev, se již jeho verzi toho příběhu nedozvíme,“ odtušila jsem poněkud odměřeně, neboť jedině tak jsem dokázala předstírat, že o tomhle všem slyším poprvé. Navíc jsem si říkala, že touhle svou skepsí možná vyprovokuji Elenwë natolik, aby se přede mnou prořekla, a já se konečně dozvím, co to tak úzkostlivě skrývá. „Máme pouze tvrzení oné elleth, které však může být značně zkreslené.“

„Ani ji neznáte, avšak již předem ji podezíráte ze lži?!“ zdála se být mými slovy upřímně šokovaná, přinejmenším v tomhle ohledu jsem tedy uspěla. Jenže tím to také skončilo. „Po tom, jak vlídně jste jednala s Niënor, bych od Vás toto rozhodně nečekala!“ vyčetla mi s patrným zklamáním a já v duchu zaklela, neboť bylo zřejmé, že po tomhle fiasku se už zcela určitě nepohrne, aby se mi s něčím svěřovala. A to mi připadalo, že jsem si až do této chvíle vedla celkem obstojně, kdybych ovšem neztratila trpělivost a nechtěla vše přehnaně uspěchat. Jenže copak jsem mohla konat jinak, když jsem tak strašlivě toužila být co nejdříve na cestě ke svým dvěma princům?

„Já přece netvrdím, že si ta elleth vymýšlí,“ pokusila jsem se aspoň trochu napravit své selhání. „Jen jsem poukázala na skutečnost, že neznáme veškeré okolnosti kolem toho zjevně nešťastného svazku, a proto bych byla raději zdrženlivá ve vynášení nějakých soudů.“

„Zdrženlivá?“ zopakovala to po mně Elenwë a podle toho, jak se tvářila, tak jsem si u ní svou reputaci zatím příliš nevylepšila. „Kdybyste jen slyšela, k čemu ji ten ellon dohnal, pak byste jistě takto nehovořila!“ prohlásila a když jsem se jí zeptala, zda by mohla být o něco konkrétnější, přirozeně jsem čekala podobný příběh, jaký jsem již slyšela od Almiel, totiž ten o četných milencích, které si zvala do ložnice, aby nebyla po nocích sama. Jenže má společnice měla na mysli něco docela jiného. A viditelně jí nebylo dvakrát příjemné o tom hovořit.

„Spáchala ten nejhorší čin, jakého je elleth schopna… což nade vší pochybnosti dokládá, že nebyla jen nešťastná ale přímo k smrti zoufalá… Vždyť jak jinak by mohla zvolit tak strašlivé východisko…“ pronesla sotva slyšitelně, zjevně dosud zhrozená z konání té pro ni neznámé elleth.

„Naznačuješ snad, že se smrtí svého chotě měla přece jen něco do činění?“ nechápala jsem ani v nejmenším její podivné chování. „Vždyť zahynul v boji, tak jak by něco takového bylo možné?“ pokoušela jsem se odhalit, čím přesně ji Almiel až natolik vyvedla z míry. Možná že zaslechla něco o Amrasovi a stejně jako mnoho jiných ji podezírá, že ho navedla, aby se o svého bratra postaral. Nebo že byli dokonce milenci a celé to naplánovali spolu. Ať už to bylo cokoli, upřímně jsem považovala Elenwinu reakci za dosti přehnanou, koneckonců byla ještě mladinká a stále ještě nevinná, jinak by ji to přece nemohlo tolik zasáhnout. A tohle byla ta stejná elleth, jež toužila umět zacházet se zbraněmi? Vždyť by se při prvním pohledu na krev bezpochyby ihned poroučela k zemi!

Jenže když Elenwë po nesmírně dlouhé době konečně znovu promluvila, měla jsem co dělat, aby se mi z toho také nepodlomila kolena. „Se smrtí svého chotě ne,“ špitla značně roztřeseným hlasem. „Bylo to jejich nevinné děťátko, proti kterému se tak strašlivě provinila, když se postarala, aby nikdy nespatřilo světlo tohoto světa…“