36. kapitola
„Nikdo!“ odvětila Elenwë prudce, jako kdyby si vážně myslela, že mě tím odradí, a její tvář lehce zrudla pod mým zkoumavým pohledem.
„Tak nikdo?“ dotírala jsem dál.
„Nikdo důležitý!“ doplnila své předchozí tvrzení a já přikývla.
„Ovšem, je přece zcela běžné schovávat si květiny od někoho nedůležitého!“ vysmála jsem se její snaze a ona se na mne téměř prosebně zadívala.
„Bylo to jen bláhové poblouznění, nic víc… A už jsem si pro to vytrpěla dost…“ špitla nešťastně a v ten moment vyhlížela tak mladě a zranitelně, až jsem si říkala, jestli bych to raději neměla nechat být. Jenže jsem potřebovala její pomoc… a vážně jsem pochybovala, že by mi ji jen tak sama od sebe přislíbila.
„Však se také nevyptávám, abych ti ublížila,“ ubezpečila jsem ji a cítila se přitom hrozně. „Jen se pokouším zjistit, zda bych pro tebe nemohla něco udělat.“
„Pokud pro mě skutečně chcete něco udělat, pak mi najděte urozeného ženicha, ať jsou mí rodiče konečně spokojeni,“ sdělila mi rezignovaným tónem, který se hrubě nehodil k někomu jejího věku.
„Netvrď mi, že tohle si doopravdy přeješ,“ nezamlouvalo se mi, co ode mě požaduje. „Skončit ve svazku s někým, ke komu nic necítíš. Nebo přinejmenším nic pozitivního.“
„Já však nemám na výběr,“ vypravila ze sebe zkormouceně a oči se jí přitom vlhce zaleskly. „Koho jsem chtěla, toho stejně mít nemohu… Navíc mí rodiče kvapem ztrácejí trpělivost a hrozí, že se sem vypraví, aby mi nějaký sňatek domluvili sami.“ Na okamžik se trpce usmála. „Víte, proč o to požádali mého bratra? Neboť sloužil přímo pod králem… a oni doufali, že by se mu mohlo podařit dát nás nějak dohromady. Já a Jeho Veličenstvo… no, věřila byste tomu?“
„A proč ne? Krásná rozhodně jsi a jménem se na to vyloženě hodíš,“ neušla mi ta shoda se jménem chotě Gil-galadova zesnulého strýce. „A někdo natolik vysoce postavený jako on již nejspíš nemusí brát zas až tolik ohledů na strategické zájmy a může si vybrat čistě dle svého uvážení.“
„Tak zřejmě smýšlejí i mí rodiče,“ téměř si povzdechla. „Akorát nevím, zda to měli v plánu již od mého narození a nebo je na to přivedla až Valandilova poznámka, že se král míní oženit nikoliv z rozumu nýbrž z lásky. Tak se totiž prý ráčil vyjádřit před svými muži, když si ho dobírali, že je kvůli jeho svatbě Artamir značně nervózní a že kdyby to bylo jen trochu možné, již se za něj dávno provdal sám a obdařil ho celou kopou dětí.“
Při té absurdní představě jsem se prostě nemohla nezasmát. „To ano! A jistě by své povinnosti plnil dokonale! I když nevím, jestli by ten jejich svazek dělal dobrotu… přece jen se mi zdálo, že se tak docela neshodnou…“
„Nyní, když král ustal s těmi svými nebezpečnými výpravami, to již není tak zlé. Ale ano, slyšela jsem, že spolu dříve mívali dosti časté… nu, řekněme debaty…“ připustila Elenwë zdráhavě. „Nejsem si jistá, zda to víte, avšak Artamir sloužil coby rádce již jeho otci, králi Fingonovi, a král Gil-galad zjevně neshledal důvod, proč by na tom měl po jeho smrti něco měnit. Kdoví, zda to bylo správné rozhodnutí. Sice je dosti zkušený a loajální vůči jejich rodině, někdy mám však pocit, že stále vidí krále jako malého hocha, když ho zná již od nejútlejšího dětství, a podle toho se k němu také chová…“ dovolila si lehké pochybnosti, kterými mne celkem překvapila. Přece jen to nebylo tak docela v souladu s etiketou.
„Nu, nikdy není na škodu obklopit se lidmi, kterým se dá bezvýhradně věřit. A pro krále to platí dvojnásob,“ neviděla jsem na tom nic strašného. „O to citelnější ztrátu pro něj musel představovat odjezd lorda Elronda a lorda Glorfindela…“ poznamenala jsem zdánlivě ledabyle, ovšem pokud Elenwë věděla o nějakých neshodách mezi králem a nynějším imladriským pánem, nechala si to pro sebe.
„Věru si nemyslím, že by si po všech těch yénech, co již vládne, nedovedl poradit i bez nich,“ dostalo se mi spíše odtažité odpovědi.
„O tom vůbec nepochybuji,“ ujistila jsem ji, přestože jsem o tom nebyla úplně přesvědčená. „Na druhou stranu by mne nepřekvapilo, kdyby byl král občas ze všech těch povinností již značně unaven… Možná proto cítil potřebu vyhledat nějaké to rozptýlení v boji…“
„Možná. Avšak je to krajně sobecké vůči ostatním. Kdyby se mu, Valar chraň, něco přihodilo, kdo by ho nahradil? Tolik Eldar k němu vzhlíží a spoléhá na něj a on toho nedbá! Cožpak tohle je zodpovědné chování panovníka?“ nezamlouvalo se to mé společnici ani trochu a já si pomyslela, že kdyby její rodiče slyšeli, s jakým klidem si dovolí kritizovat samotného krále, nejspíš by litovali peněz vynaložených na její výchovu.
„Však se zdá, že již přišel k rozumu, ne? Velení přenechal někomu jinému a tráví více času v paláci. Třeba to nebude trvat dlouho a začne se také poohlížet po nějaké vhodné nevěstě…“ utrousila jsem a když se na mě Elenwë podezíravě zakabonila, skoro jsem se pousmála.
Že by přece jen měla o Jeho Veličenstvo zájem?
